Děti jsou přirozeně rychlejší a přizpůsobivější. Počítač ovládají s jistotou, kterou jim nejeden dospělák může závidět, jsa rád, že zvládl aspoň mobilní telefon a s jazykem na vestě dokáže odeslat i SMS. A to je právě kámen úrazu.

Copak se nám ze života pomalu a nenávratně vytrácí, aniž tomu věnujeme náležitou pozornost? Je to většinou obdélníkové a bílé, trochu popsané, v rohu oznámkované… ano, je to obyčejný dopis.

Dostávám dopisy ráda už odjakživa a každý všední den šplhám po vratech do kastlíku vybírat poštu s nadějí, že tam aspoň jeden dopis bude, a to i v případě, že žádnou odpověď nečekám. Pravda, některé obálky přicházejí s pravidelností téměř děsivou, ale přijímat je a otevírat není právě zábavné ani napínavé. Obsahují vždycky totéž. Složenky, výpisy, případně upomínky.

Ale osobní dopis psaný rukou začíná být vzácným úkazem. Vždyť i přání k svátkům ve formě pohlednice je spíše zvláštností. Většinou jako kuře pípne mobilní telefon a už můžeme číst: Krasne svatky plne pohody preje Jana. A také tak můžeme odpovídat.

Pořád ještě dostávám dopisy, neboť mám dvě kamarádky. Jedna z nich mobil nemá, ta druhá sice ano, ale naštěstí raději vezme tužku a papír. A já už podle písma na obálce poznám, která z nich mi píše.

Přinesu dopis do kuchyně a položím na stůl, uvařím si kávu, vezmu nožík, udělám šmik a už jej vytahuji a těším se. Následně potom také co nejdříve odpovídám a uháním na poštu, protože čím dřív odešlu dopis já, tím dřív přijde odpověď.

Zdá se mi, že s dopisem je to jako s knihou. Tajemství, která vydávají postupně, nám může připravit nejednu příjemnou chvíli. Někteří pokrokoví pesimisté předpovídají, že kniha zanikne a nahradí ji podoba elektronická. Deprimující představa. Ještě že mám doma tolik knih! Ale pro jistotu, pokud doma najdete dopisy z doby blízké či dávné, dobře je uschovejte, jednou budou mít cenu zlata. V horším případě můžete v budoucnu názorně poučit své děti či vnuky, jak se dříve psávávalo.

Autorka je spisovatelka