Předchozí díly seriálu najdete ZDE

Ferdinand Josef druhý kníže Dietrichstein (Vídeň 25. září 1636 - Homrighausen 1. prosince 1698) vstoupil jako jeho otec do dvorské a zemské politiky. Kariéru začal v moravské zemské správě a v roce 1655 zde dosáhl úřadu nejvyššího zemského komorníka (zodpovídal za finance). Vrcholu této své etapy života dosáhl v letech 1664 - 1666, když byl jmenován nejvyšším hofmistrem Markrabství moravského.

Kníže Ferdinand byl jedním z nejmocnějších politiků své doby. Císař Leopold I. si ho velmi oblíbil. Diplomaté u něj oceňovali jeho znalosti, skvělé mravy, vážnost a autoritu, ale upozorňovali na jeho neschopnost dobře řídit státní úřady. Patřil prý k nejlépe informovaným osobnostem na císařském dvoře, díky rozsáhlé informační síti ve velké části Evropy.

Císařův důvěrník a rytíř zlatého rouna

Kníže se těšil absolutní důvěře císaře, který se mu osobně i písemně svěřoval i s velmi důvěrnými záležitostmi (například ho požádal o radu, s kým se má oženit po smrti své druhé manželky). V dopisech knížete Ferdinanda oslovoval „milý kníže“ nebo „milý Dietrichsteine“. Byl nejvyšším hofmistrem dvou manželek císaře a v roce 1668 ho císař jmenoval rytířem Řádu zlatého rouna.

Rozvoj svých panství se usilovně snažil podporovat. Zahájil také rozsáhlé stavební práce v Mikulově srovnatelné jen s činností kardinála Dietrichsteina. Rozsáhle přestavěl zámek, v roce 1672 obnovil vyhořelou kapli svatého Šebastiána na Svatém kopečku. V roce 1675 nechal rozšířit rodinnou hrobku v loretánském kostele a finančně podporoval přestavbu piaristického kostela a kláštera v Mikulově.

Po skončení obléhání Vídně Turky kníže dokázal obnovit prosperitu mikulovského panství a zahájit velkorysou barokní přestavbu svého sídla. V roce 1672 se dostalo knížeti velké pocty – císař Leopold I. přijal jeho pozvání na návštěvu Mikulova.

Žena mu porodila devatenáct dětí

Po roce 1669 nechal kníže Ferdinand z Dietrichsteina postavit podle štýrského vzoru první dřevouhelnou vysokou pec pod Dlouhým rybníkem v Ransku. Železná ruda se těžila na svazích nedaleké Ranské hory. Později železárny zanikly kvůli konkurenci v Adamově. Když v roce 1690 zemřel kníže Gundakar Dietrichstein z hollenburské větve rodu, zdědil po něm jeho fideikomisní panství Budyně nad Ohří, Libochovice, Nepomyšl, Pátek, Vlachovo

Březí a tím se stal jedním z nejbohatších šlechticů v habsburské monarchii.
V roce 1656 se ve Štýrském Hradci oženil s Marií Alžbětou princeznou z Eggenbergu (1640 - 1715), z krumlovské větve rodu, dcerou mocného a bohatého knížete Jana Antonína I. z Eggenbergu. S ní měl celkem 19 dětí! Jeho dcera Erdmunda se provdala za knížete Jana Adama I. z Liechtensteinu, z nedalekých Valtic.

K jejímu rozhodnutí se za něj provdat napsal v roce 1680 zajímavá slova: „Milá Erdmundo, láska, kterou k tobě chovám, mi dovolila překonat starosti, zda dojde k tomu, o čem jsi mi chtěla podat zprávu. Měl jsem za to, že nemůžeš být lépe zaopatřena, ale přece jsem to ponechal na tvé vůli. Protože jsi to nyní seznala také ty sama, dávám ti k tomu otcovské požehnání, a přitom ti ze srdce přeji veškerou lidskou spokojenost s ujištěním, že navždy zůstanu tvůj věrný otec.“

Žádal potomky, aby pečovali o čest rodu

Kníže Ferdinand si velmi zakládal na tradici rodu a na nejvyšším úřadě, který zastával, a proto ve své závěti žádal své potomky, aby pečovali o čest svého rodu, aby „…náš rodný knížecí dům a knížata z Dietrichsteina i nadále šířila čest a slávu Boží a svaté katolické církve a navěky sloužila císařského majestátu“. Můžeme říci, že jeho synové a vnuci obsah testamentu splnili. Zemřel pravděpodobně na zápal plic nebo tuberkulózu.

PAVEL JUŘÍK (Autor je historik, který se zabývá významnými šlechtickými rody)