Zažil Hitlera, nucené práce i totální nasazení. Podařilo se mu také to, co se málokterému z jeho kolegů v životě podaří – postavit nový kostel. Téměř třicet let byl monsignore Václav Fišer knězem a správcem hustopečské farnosti. Ve svých pětaosmdesáti letech předává svou štafetu dál.

Už při nedělní bohoslužbě se hustopečští farníci poprvé setkají s novým knězem. Je jím teprve pětačtyřicetiletý kněz, místoděkan třebíčského děkanství a farář v Náměšti nad Oslavou Pavel Bublan. Ten je bratrancem bývalého ministra vnitra Františka Bublana. „Už je třeba, abych trošičku polevil, zdravíčko neslouží a věk už také pokročil. Čtyřiadvacet farností přece jen dá člověku zabrat. A také už nejsem nejmladší,“ zdůvodnil Václav Fišer svůj odchod na odpočinek.

Na nového nástupce už se těší. „Slyšel jsem o něm samé dobré věci, tak už se těším na to, jak budeme spolupracovat. Už nebudu ani farářem, ani děkanem, budu novým pomocným knězem,“ nevzdává se práce v Hustopečích.
Bublan: Doufám, že mi lidé pomohou


Starosti se správou rozsáhlé farnosti přechází na bedra Pavla Bublana. Ten se netají určitými obavami. „Sedm a půl roku jsem farářem, ne děkanem. Se správou tak velké farnosti nemám zkušenost, ale vše vkládám do božích rukou. A také doufám, že mi lidé pomohou,“ přistupuje k novému poslání otevřeně.

„Hustopeče neznám, navštívil jsem je jen jednou, a to ve svých třinácti letech s turistickým oddílem. Svým způsobem se ale těším. Zažiji něco nového, někdy krásného, někdy méně krásného. Lidé jsou všude stejní, ale Bůh je všude spravedlivý,“ nechal se slyšet kněz.
Hustopečští farníci znají svého nového děkana zatím jenom z doslechu. Jeho pověst činorodého mladého muže, který je, mimo jiné, aktivní ve skautu a s dětmi jezdí na prázdninové tábory, ovšem slibuje svěží vítr.

„Pavla Bublana jsem viděl dvakrát při mši, ale blíže ho neznám. Jsem plný očekávání, může být jistě i oživením v naší farnosti. Důležité je, aby byl katolík,“ bere jeden z hustopečských věřících Radek Krušina výměnu děkanů s humorem.
„Václav Fišer si už zaslouží odpočinek a může v klidu užívat důchodu. Smutno nám nebude, ve farnosti přece zůstává dál,“ dodal.

Člověk je na zemi pro druhé, nikoliv pro sebe

Dlouhých devětadvacet let působí v Hustopečích kněz Václav Fišer. Poprvé se s městem seznámil v roce 1952, když působil jako kaplan v Kloboukách u Brna. Natrvalo se ale v Hustopečích zabydlel až po dalších sedmadvaceti letech. Nyní, ve svých pětaosmdesáti, předává správu děkanství mladším.
Kdy jste se rozhodl pro život kněze?
Když jsem byl za Hitlera nasazený ve Zbrojovce. Setkal jsem tam s lidmi nejrůznějších charakterů, a když jsem viděl tu mravní bídu kolem, řekl jsem si, že budu knězem. Věděl jsem, že po válce bude třeba stavět vesnice a mosty, ale že bude třeba také národ morálně pozvednout. Proto jsem se rozhodl ke studiu theologie.
Byly někdy chvíle, kdy jste litoval?
Nikdy jsem nelitoval, a kdybych se měl dnes znovu rozhodovat, zvolil bych stejnou cestu. Představy byly ovšem jiné než realita. Totalita vše změnila. Už za studií jsme byli pod tlakem STB a vysvěcení na kněze proběhlo v naprostém utajení. Bylo to v padesátých letech. Žádný z nás nedostal státní souhlas k výkonu povolání. Místo toho jsme byli povoláni na vojnu. Byla to spíše zástěrka pro pracovní tábor. S krumpáčem a lopatami jsme pracovali v lesích a na stavbách. Já jsem později kvůli nemoci povýšil na kuchaře.
Co vás čekalo po příchodu do Hustopečí?
Původní kostel byl zbořený a bohoslužby se konaly v bytě na faře. Podařilo se mi vyřídit povolení k výstavbě velkého depozitáře, s úmyslem získat slušné prostory pro konání bohoslužeb. Začalo chodit stále více lidí, ale to neušlo vnímavosti politické vrchnosti. Za trest mně přifařili zubožený Kurdějov. Sedm let a sedm milionů korun to stálo, ale cenná historie v podobě kurdějovského kostela se podařila zachránit.
Jak se vám podařilo postavit nový kostel ve městě?
Když přišla sametová revoluce, uvědomil jsem si jedinečnou příležitost. Věděl jsem, že pokud nepostavíme nový kostel teď, nepodaří se nám to už nikdy. Vyhlásili jsme sbírku, a tehdy jsem si říkal, že když se nám do konce roku sejdou tři miliony, budu to považovat za znamení od Boha. Na konto přišly tři miliony dvě stě tisíc korun. Pak nás to stálo ještě mnohem víc, ale nový kostel byl vysvěcen už v roce 1994. Já jsem ale ten kostel nepostavil, to lidi si ho vymodlili. Já jsem u toho byl ten poslední malíček.
Co byste chtěl vzkázat farníkům?
Člověk je na zemi pro druhé, nikoliv pro sebe. V tom je, myslím, to největší poslání člověka. Nejsou důležité peníze ani majetek. To, co člověka dělá skutečně šťastným, je láska.