Takovými oceněními se může pyšnit jednasedmdesátiletý starosta rakvických dobrovolných hasičů Jaroslav Konečný. Jak však ale říká, ocenění jsou pomíjivá. To, co zůstane, jsou podle něj vzpomínky na dobře odvedenou práci.

„Pokud má člověk něco rád a chce to dělat, tak to také dělat bude bez ohledu na vyznamenání. Mám v sobě zakořeněnou chuť a snahu pomáhat lidem. No a s tím také všechno souvisí. Kdykoli jsem viděl, že se někde něco děje, okamžitě jsem se jal pomáhat,“ vypráví jednasedmdesátiletý důchodce, který se hasičskému řemeslu začal věnovat v pouhých čtrnácti letech.

„Když jsem přišel do učení, tak jsem začal pracovat v tehdejším Svazu požární ochrany. Nakonec jsem u hasičů vydržel do dnešních dní,“ usmívá se sympatický muž, který se zaměřoval a intenzivně věnoval především práci s dětmi.

„Hasiči stárli a já jsem viděl, že je potřeba něco dělat a vychovávat nástupce. Proto jsem s nimi začal pracovat. A to už v roce 1976. O dva roky dříve navíc začala celostátní hra Plamen a okresní výbor začal apelovat na to, abychom se dětem více věnovali,“ vysvětluje zasloužilý hasič.

Jak záhy dodává, k dobrovolným hasičům nakonec přivedl celou rodinu. „Syn Jarek se zapojil hned od začátku, tehdy mu bylo deset let. Potom se přidala dcera Margita, no a moje žena s námi jezdila na soutěže,“ vzpomíná s úsměvem rakvický rodák, který byl hospodářem, pokladníkem, jednatelem a osmnáct let i velitelem tamních dobrovolných hasičů.

Zásahů má na svém kontě požehnaně. Jak však podotýká, nejhorší jsou ty, při nichž umírají lidé. „Člověk si pak takový pohled nese celý život s sebou,“ říká smutně Konečný s tím, že strach se ani hasičům nevyhýbá.

„Kdo říká, že se nebojí, tak lže. Člověk na to ale nesmí myslet. Jdete do ohně a nemáte představu, co vás tam čeká,“ sděluje Rakvičan, pro kterého se stalo hasičství doslova srdeční záležitostí.