„Už nemohu ani mluvit, jak jsem unavený. Je to náročné, ušli jsme asi patnáct kilometrů. Jako rakouští granátníci jsme ale zvyklí chodit,“ hlásá s nadšením v hlase čtyřicetiletý obchodní zástupce.

Být členem historického klubu a připomínat nadšeným divákům slavné bitvy je pořádná řehole. „Je to fyzicky dost náročné, zároveň ale také odpočinek. Když se do dobového oblečení navleču, docela to prožívám. Dokážu se vcítit do toho, jak to asi vypadalo kdysi,“ zamýšlí se.
Prastarou rakouskou uniformu si šil sám. Trvalo mu to asi dva roky. „Inspiroval jsem se originálem z roku 1805,“ chlubí se Zourek vlastnoručně zhotoveným kostýmem. Se zbraní, která má na svém konci ostrý bodák, byla větší potíž.

„Z osmdesáti procent je to sice moje práce, ale pomáhali i kamarádi. Bylo to složité, potřeboval jsem speciální odlitky. Zkuste, jak je těžká,“ nabízí nadšený čtyřicátník svůj výtvor, který při výstřelu vydá ohlušující ránu.

Jako voják rakouské armády se už dostal i za hranice. „Byli jsme v Itálii a ve Francii. Lidi z tamního historického klubu nám uhradili cestu a jídlo. Na oplátku je zveme my zase k nám,“ přibližuje dobré mezinárodní vztahy mezi nadšenci s podobnými zájmy.
Rodina jeho bojovými výlety ale nikterak netrpí. Na cesty dvojnásobného otce se zbraní v ruce si totiž doma všichni zvykli. „Manželka je v pohodě,“ říká Zourek s úsměvem. „Kdyby nebyl mladší syn na skautském táboře, stál by vedle mě,“ dodává pyšně.

Napoleon vzal Mikulov útokem