Předchozí díly seriálu najdete ZDE

Po vzniku Československa v říjnu 1918 patřila většina zemědělské a lesní půdy šlechtě a církvi. Československo bylo poslední zemí v Evropě, kde většinu pozemků vlastnilo několik desítek rodů a díky tomu zde byl velký hlad po půdě.

Reforma sice zmírnila sociální napětí v zemi, ale způsobila i hospodářské ztráty, protože rozprodej lesů a zemědělských podniků byl ve většině případů nesmyslný.

Velká část pozemků se pak dalším prodejem dostala do rukou spekulantů nebo středních statkářů.Vyvlastnění pozemků za cirka jednu třetinu tržní ceny se staly předmětem mnoha soudních sporů. Se Státním pozemkovým fondem se neúspěšně soudili i Liechtensteinové.

Pozemková reforma byla důvodem, proč byly diplomatické styky mezi Československem a Lichtenštejnskem navázány až v létě roku 1938, protože se mladá republika obávala, že by uznání Lichtenštejnska zkomplikovalo provedení reformy (de facto vyvlastnění za sníženou náhradu) na lichtenštejnských pozemcích.

Diplomatické styky, prostřednictvím švýcarského velvyslanectví, trvaly jen do patnáctého března 1939. Knížectví nikdy neuznalo Mnichovskou dohodu ani vznik protektorátu Čechy a Morava (na rozdíl od Švýcarska, později i Sovětského svazu a dalších zemí) a po celou dobu druhé světové války uznávalo československé cestovní pasy a zachovávalo přísnou neutralitu.

Kníže František Josef II. také poslal československému exprezidentovi Edvardu Benešovi do exilu větší částku peněz v hotovosti.

Diplomatické styky ale nebyly v roce 1945 obnoveny. Podle Benešových dekretů byl veškerý majetek Liechtensteinů v Československé republice zkonfiskován jako německý, bez ohledu na to, že se jednalo o občany neutrálního státu (dokonce hlavu státu), kteří nekolaborovali s nacisty a nikdy se nepřihlásili za Němce.

Jejich odvolání byla pochopitelně marná. Záminkou se stalo údajné přihlášení se Františka Josefa II. z Liechtensteinu za Němce při sčítání lidu v roce 1930 v politickém okrese Šumperk. Podobně tomu tak je i u dalších členů knížecí rodiny. Sčítací listy byly údajně podepsány knížetem Aloisem Liechtensteinem jako představitelem rodu.

Současný vládnoucí kníže Hans-Adam II. k tomu uvádí, že na kopii dokumentu ze sčítání lidu, který viděl, není písmo ani podpis jeho dědečka knížete Aloise…

Vyplnění sčítacího archu by navíc bylo proti rodinné dohodě o neúčasti Liechtensteinů na sčítání lidu, protože nemohli jako národnost uvést „lichtenštejnská“. Kníže Alois by také neměl zákonné právo vyslovovat se jménem ostatních členů rodu, ale pouze za svou osobu.

Diplomatické styky s Lichtenštejnskem nebyly navázány ani po roce 1989, protože Československo nechtělo jednat o restituci knížecího majetku. V roce 1993 Česká republika chtěla uznat Lichtenštejnsko, ale z hlediska mezinárodního práva velmi neobvykle až od roku 1993, přitom ho Československá republika uznala již v roce 1938 a knížectví má státní suverenitu od roku 1806.

V roce 1975 se Československá socialistická republika a Lichtenštejnské knížectví navzájem nepřímo uznaly, protože podepsaly Závěrečný akt Helsinské konference.

V něm její signatáři uvádějí, že se navzájem uznávají v současných hranicích.

V roce 2009 odstupující vláda Mirka Topolánka na svém posledním zasedání odložila rozhodnutí o podpisu smlouvy o zabránění dvojího zdanění s Lichtenštejnskem, kterou musí uzavřít všechny členské státy Evropské unie a uznání knížectví až na období po evropských volbách.

V pondělí třináctého července pak oznámil úřadující premiér Jan Fišer, že Česká republika a Lichtenštejnsko naváží diplomatické styky. Skupina historiků bude zkoumat sporné otázky, které souvisí s vyvlastněním majetku Liechtensteinů v Československu v roce 1945.

Do současné doby byly Česká republika a Slovensko jedinými evropskými státy, které neměly s Lichtenštejnskem navázány diplomatické styky.

PAVEL JUŘÍK (Autor je historik, který se zabývá významnými šlechtickými rody)