Má pravdu, říkám si a vydávám se poslepu na jednu stranu. Naštěstí jsme se beze slov shodli na směru proti hodinovým ručičkám. Ťapkáme kolem stěn malé speciální kabiny jako tučňáci. Všude kolem nás je bílý „kouř“. Slyšet hudbu, připadám si jako někde na diskotéce.

„Půl minuty,“ vyruší mě najednou z úvah hlasitý ženský hlas. „Všechno v pořádku?“ ozývá se z reproduktoru. „Ano,“ procedím skrze roušku, která mi zakrývá obličej. Na uších mám tlustou čelenku, na rukou rukavice a na nohou dřeváky. Všechno patří Bors Clubu. Tedy až na bavlněné ponožky a trenýrky, ty bych si „erární“ asi nevzal.

Kyslíková bomba

Když zdravotní sestra v civilu hlásí mikrofonem jednu minutu, začínám cítit zimu. Konečně, napadne mě při opatrných krůčcích kolem stěny, vždyť je tady méně než sto pod nulou. Do kabiny se znovu valí hustý bílý mrazivý dým. S vyšším obsahem kyslíku, jak se později dozvídám.

Kryoterapii už dávno nevyužívají jen špičkoví sportovci. Léčebná metoda založená na několikaminutovém pobytu v silném mrazu pomáhá při onemocnění pohybového systému, poúrazové a pooperační terapii, celulitidě nebo nadváze. Přispívá také ke zvýšení imunity či potence a je účinná v boji proti revmatu, lupence, depresi i únavě.

„Minuta a půl,“ slyším zřetelně a uvědomuji si, že právě tak dlouho už dobrovolně snáším podmínky, které se s životem na Zemi příliš neslučují. Teprve teď začínám cítit, že mrznu a lehce se mi zrychluje tep. „Zatím je to v pohodě,“ přesto hrdinsky prohodím směrem ke sporťákovi. V bílé tmě ho stále nevidím, jen slyším, jak stále chodí kolem kabiny. Stejně jako já.

Začíná jít do tuhého. Odkryté části těla mi svírá chlad, zimou se ale kupodivu netřesu. Mám pocit, jako bych jenom ve spodním prádle vyběhl ve dvacetistupňovém mrazu na ulici. To se dá přežít. V hlavě mi ale přitom stále jasněji bliká varovná kontrolka: ne minus dvacet, ale sto dvacet! Uf.

Nanuk na rotopedu

Konečně vidím světlo. Dochází mi, že se dveře otevřely, dvouminutový limit podle všeho vypršel. Bílá oblaka chladu se plazí po zemi někam pryč. „Pozor na malý schodek,“ upozorňuje zdravotnice. Vycházíme z kryokomory a já si připadám jako nanuk.

„Sto padesát na devadesát. To jde,“ hlásí lékařka ve vedlejší místnosti, když mně vzápětí měří tlak. Je ale vidět, že z výsledku není nadšená. Jsem totiž jedním z mála, komu po pobytu v kryokmoře tlak stoupl. Při příchodu jsem měl sto třicet na pětaosmdesát.

„No, hlavně, že jsem to přežil. Dneska jsem se totiž od rána se všemi preventivně loučil,“ snažím se o vtip. To už mě ale obě zdravotnice nesmlouvavě ženou do vedlejší posilovny. „A pěkně šlapat nebo běhat na pásu,“ přikazují. Neprotestuji a šlapu. Spolu s dalšími odvážlivci s červenými tvářemi. Dnes nás bylo jedenáct.

„Ideální je přijít v krátké době tak desetkrát. A takový cyklus zopakovat každoročně ještě jednou. I jedna návštěva kryokomory ale pomůže,“ vysvětluje mi po deseti minutách jízdy na rotopedu lékařka Mária Vlašicová. Z kryokomory je nadšená. Není sama. Léčba nízkými teplotami, o jejichž blahodárných účincích věděli už staří Egypťané, se dnes hojně využívá například v Německu, Rakousku či Polsku. Tam kryoterapii dokonce hradí pojišťovny,

Nos mám stále jako kus ledu, ale po těle už se mi rozlévá teplo. A s hřejivým pocitem, že jsem pro své tělo, ale i mysl udělal něco užitečného, odcházím i z břeclavského Bors Clubu. Kromě posílení imunity by totiž takové pořádné „zmrazení“ mělo pomoci také proti degenerativním změnám mozku, slábnutí paměti či zmatenosti. No, uvidíme zítra.