Byla jsem na pramici. Naráz se uprostřed rozlomila. Koně se splašili. Začali dupat a rozbili ji. Štěstí, že jsem se chytla lana. Utopila bych se, plavat jsem vůbec neuměla. S chvěním v hlase, touhou předat to, co prožila dál, snad aby se nezapomnělo. Tak popisuje okamžiky hrůzy jedné z největších tragédií dvacátého století nyní pětadevadesátiletá Vlasta Bartošicová z Přítluk na Břeclavsku.

Měla obrovské štěstí. Byla jedním z dětí, které hrůzu v řece Dyji nedaleko Nových Mlýnů přežily. Jednatřicet třeťáků a čtvrťáků rakvické měšťanky se však rodičům domů ze školního výletu 26. května už nikdy nevrátilo. Vlny zrádné Dyje pohřbily jejich tělíčka spolu s kočím Františkem Belechem.

Vlasta Bartošicová, rozená Zlámalová, se ve středu sešla na zrestaurovaném pietním místě na rakvickém hřbitově k připomínce pětaosmdesátého výročí tragédie s Květoslavem Štefkou. Jsou posledními žijícími účastníky výletu na Pálavu. „Je to tu krásné. Moc se mi chce plakat. Obec si toho považuje a udržuje toto místo. Když si jen vzpomenu, je mi hrozně smutno,“ vyprávěla pamětnice.

Chytla se lana

Nebýt sukní, které nechtěla, možná by v rozbouřené Dyji utonula i ona. „Maminka chodila v kroji. Ve voze nemohla proto sedět, tak nadávala, že kroj už nechce. Ovšem jakmile spadla do vody, tak právě naškrobené sukně ji nad vodou držely. Chytla se lana a naštěstí ji vytáhli. Říkala nám, že v ruce měla ještě penízek. A že jí málem uplaval šátek. Dosahovala pro něj, měla totiž strach, že doma dostane, když ho ztratí. Takové jsou naše vzpomínky na tuhle událost,“ doplnila dcera pamětnice Jindra Švástová.

Strach z vody v jejich rodině po této události přetrvává. „Celá generace se bojíme hluboké vody. Ta hrůza je v nás. Dokonce mi maminka jako dítěti zakazovala chodit plavat. Mám takový pocit, jako bych to prožívala s ní,“ řekla Švástová.

Vlasta Bartošicová byla už jediným dítětem svých rodičů. „Všichni čtyři její sourozenci zemřeli. Můj dědeček, když se dozvěděl, co se stalo, sedl na kolo a upaloval k Dyji. Jak tam maminku viděl, spadl úlevou na zem a pak si ji odvezl domů. Kdyby maminka zahynula, chybělo by nás hodně. Mám ještě starší sestru. Ta má tři děti a já čtyři. Dokonce už mám sedm vnoučat,“ prozrazuje rodinný příběh dcera pamětnice.

Hrůzu tragického výletu si s sebou po celý život nese také stejně starý Květoslav Štefka, který se s první pramicí přepravil na druhý břeh rozbouřené řeky. „Nedá se na to zapomenout. Bylo to tak rychlé. Vzpomínám si, že jsme utíkali přes ploty do mlýna pro pomoc. Z druhé strany Dyje seděl Václav Bednařík a křičel, že kluci, to se to jede! To už byl tak padesát metrů od splavu, kde i zůstal. Taky si vzpomínám na jednu dívenku, Osičkovou, ale jméno už nevím. Pustila se prkna, uprostřed řeky. A začala plavat psím způsobem ke břehu. Zachránila se. Pak už nevím nic,“ popsal ztrápeným hlasem přeživší Štefka.

Němci vytahovali děti z vody

Spolu s ostatními přeživšími utíkali do mlýna. Ten sice vlastnili Češi, ale pracovali v něm Němci. „Nerozuměli nám. My jsme tehdy ve škole ještě němčinu neměli. Pak ale šli, slyšeli křik. Pomocí dřevěných ráhen vytahovali děti z vody,“ přiblížil událost, jako by se stala včera, pamětník.

Podle svých slov ho zachránilo, že se vydal před Dyji s prvním povozem. „Měl jsem tolik rozumu, že jsem chtěl jet naším prvním vozem. Tím ale nejel skoro nikdo. Voda byla kalná, žlutá a divoká. Ve druhém voze už bylo lidí více a ve třetím tak šedesát. Skončilo to, jak to skončilo. Vinu bych ale nikomu nedával. Možná zodpovědnost převozníkovi, to ano. Ale kantorům ne. Byla to taková rychlost, nešlo nic vymýšlet,“ zdůraznil smířlivě Štefka.

Zapálit svíčku na hřbitov zamířila ve středu i Rakvičanka Lucie Tomíšková. „Tohle je událost, kterou si musíme připomínat a nedopustit, aby se na ni zapomnělo. Lidé, co to zažili, už z většiny nejsou mezi námi, a mladým by to mohlo být jedno. Přitom zde žije spousta rodin, kterých se událost dotkla. Řadí se k nim i ta naše. Na výletě zahynula teta mého taťky Liduška Jilčíková. Není to tak dlouho, co jsem se to dozvěděla. U nás doma se o tom totiž moc nehovořilo. Taťka sem na hřbitov chodí svíčku zapalovat pravidelně," zmínila mladá žena.

A potvrdila, že je událost z roku 1936 stále živá v různých koutek republiky. „Vzpomínám si, že jsme vyjeli se základkou na výlet, už ani nevím, kde to bylo. A jeden starší pán se nás ptal, odkud jsme. Řekli jsme, že z Rakvic. A on hned odvětil, že je to ta obec, kde se utopily děti," vzpomněla Tomíšková.

Ocitnout se mimo svět

Při vzpomínkovém aktu, při kterém si krátké dramatické představení připravily děti z místní základní školy, a kde zazpívali mužáci ze sboru Rachlap, si vzal slovo také rakvický starosta Radek Průdek. „Toto místo je připomínkou zranitelnosti člověka. Ukazuje nám, jak tenká je hranice mezi radostí a štěstím, životem, zármutkem, bolestí a smrtí. Jde o vzpomínku na událost, která by nikdy v Rakvicích neměla být zapomenuta," zdůraznil starosta.

Rakvický farář Slavomír Bedřich zase připomněl, že zemřelé děti již nepotřebují lítost a útěchu, ale spíše jen tichou vzpomínku. „Vnímáme zde křehkost života. Jen tak málo stačí, abychom se ocitli mimo tento svět," podotkl.

Osobní dojemnou vzpomínku přidal i ředitel rakvické základní školy a školky Petr Florián. „Při této události na Dyji byl přítomný i můj děda Ladislav Blažek. Dostal se na druhý břeh a přežil. Díky tomu tady nyní mohu stát já a jsem vděčný za dvacet let, které jsem s ním prožil. A mohu říct, že jsem poznal toho nejmilovanějšího člověka," zavzpomínal.

Piety se zúčastnil i Radomír Pavlíček, starosta obce Železné na Brněnsku. Právě odsud pocházel tehdejší ředitel školy Bohumil Horňanský. „Není to tak dávno, co jsem tuto smutnou událost vnímal pouze okrajově. Jakmile jsem se ale dozvěděl, že rodina řídícího učitele Horňanského pocházela od nás, stala se tato událost i naší událostí. Naše obce nyní nespojují jen račí klepeta ve znaku," okomentoval.