Napadlo vás někdy, že o budoucnosti vašeho dítěte může rozhodnout, do jaké školky ho přijmou? Přesně tak to chodí v Japonsku. Bohužel však často nezáleží na tom, jak je dítě nadané, ale na tom, kolik vydělávají jeho rodiče. Některé školky totiž mají uzavřené dohody s univerzitami, že jejich žáky přijmou přednostně. A tak tříleté děti skládají obtížné přijímací zkoušky a měsíční školné tvoří několikanásobek platu běžného smrtelníka.

Japonský školský systém se od toho našeho výrazně liší. První rozdíl je patrný již na první pohled. Děti mladší patnácti let jsou oblečeny ve školní uniformě a je jedno, jestli je školní týden nebo víkend. Druhý rozdíl je pak v rozdělení školní docházky. První část tvoří šest let základní školy, pak následují tři ročníky nižší střední školy a čtyři vyšší střední školy. Prvních devět let je povinných, ale jen málo dětí nepokračuje na vyšší střední.

Ovšem to není vše. Kromě klasické školy naprostá většina navštěvuje ještě několik škol zájmových, ale nejedná se o kroužky, jak je tomu v České republice. Ne, žádné tanečky, hudba nebo sport, takové věci se nechávají až na víkend. V japonských zájmových školách si děti prohlubují znalosti látky, kterou probírali ve škole. A proč to? Aby se třeba jednou dostali na vysokou školu nebo získali lepší pozici a hlavně plat v zaměstnání. Do toho dvakrát ročně skládají písemné testy ze všech předmětů a jejich výsledky potom uvidí na svém vysvědčení.

Hodnocení je tady oproti České republice opačné, tedy známka pět udává výborný prospěch a jedna nedostačující. Kupodivu ve třídách najdete jen pár dětí, kterým by se u nás říkalo jedničkáři. Důvodem je velmi vysoko nastavená laťka, kterou musí „jedničkář“ zdolat, na druhou stranu se v Japonsku nepropadá. Ani ten nejhorší žák není nucen opakovat ročník, prý by to byl příliš tvrdý trest.

Vysvědčení se v Japonsku rozdává třikrát ročně, jelikož je i školní rok rozdělen do tří období. První třetina začíná prvního dubna a končí patnáctého července, druhá začíná prvního září a končí patnáctého prosince a poslední začíná pátého ledna a končí patnáctého března. Mezi tím si děti užívají zasloužených prázdnin. Bohužel už si nepamatuji, jak je to s prázdninami u nás, a proto nemohu srovnávat, kdo je na tom lépe.

Ale vraťme se ke školním uniformám. Když jsem poprvé spatřila malé dětičky navlečené do uniforem, začala jsem se rozplývat, jak jsou krásné a roztomilé. Na těch starších už se mi uniforma tak roztomilá nezdála, ale i přesto bych si lehce dokázala představit, že by se povinné školní uniformy zavedly i v České republice. Aspoň by už rodiče nemuseli poslouchat své ratolesti, jak strašně potřebují určitý typ trička nebo bot, protože už je mají všichni ve třídě. A důvod, že tričko za tři tisíce nepotřebují, se jim prostě nezdá dostačující.

Jediné, co se na uniformě mění, je její barva a emblém školy. Pak se mi zdálo, že i délka dívčí sukně závisí spíše na přání nositelky, ovšem byla jsem vyvedena z omylu. Všechny sukně jsou stejně dlouhé, jen některé dívky si je rolují v pase, aby se zdály více přitažlivé.

Když jsem se na toto téma bavila se svojí japonskou kamarádkou, vůbec nesdílela moje nadšení, spíše naopak. Ale i ona na nich našla jednu výhodu. V době, kdy make-up nosí i desetileté dívky, tak aspoň jednoduše poznáte, jak je dotyčná stará.

LENKA SEDLÁKOVÁ. Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku