Japonsko má 127,4 milionů obyvatel. Z toho 12,5 milionu jich žije v Tokiu, které má rozlohou 2 187,08 kilometrů čtverečních. Hustota zalidnění je zde 5 655 obyvatel/km². Jen pro srovnání, Praha má hustotu zalidnění 2 395 obyvatel/km² a Brno 1 593 obyvatel/km². Takže se není co divit, že když se tyto masy lidí vydají ráno do práce, může z toho být pořádná zácpa. A teď nemyslím zácpu na silnicích, ale v podzemí, dole v metru.

V České republice znám metro jen z krátkých návštěv Prahy. Dnes se stalo mým každodenním chlebem. Bohužel, kvůli mým malým zkušenostem z domova nemohu porovnat kulturu cestování metrem v Tokiu a v Praze. Jisté je, že zde vlakové soupravy nejezdí počmárané grafitty a tagy.

V Japonsku má člověk trochu jiný denní režim. Spát se zde chodí kolem půlnoci a pracovat se začíná většinou kolem deváté hodiny ráno. Jinými slovy se přibližně v osm hodin ráno zvedne deset milionů Japonců od snídaně a jdou do práce. Proto je na místě, když řeknu, že ranní cestování metrem chce pevné nervy.

V současné době žiji uprostřed jednoho z největších tokijských byznyscenter, takže se ráno dostat jen ke vstupu do metra přes klasické turnikety není vůbec jednoduchá záležitost. Davy Japonců zde proti vám proudí v tak hustém zástupu, že drát se opačným směrem je téměř bláznovství. Ae nemá smysl na cokoliv čekat, uhýbat nebo kličkovat. Nejlepší recept je zavřít oči a jít. A pokud při svém postupu do někoho nemilosrdně strčíte, případně někomu hrubě pošlapete nohy nebo naopak někdo vám, nemá cenu se zastavovat, otáčet se nebo se omlouvat. Váš „protivník“ to také neudělá. To se v tuto denní dobu v metru prostě nenosí.

Ani za turnikety však nemáte ještě zdaleka vyhráno. Ačkoliv ve špičkách jezdí vlaky každé tři minuty, soupravy jsou neustále plné. Podle mého odhadu na mé nástupní zastávce vystoupí až stovka lidí, na hustotě davu ve vagónech se však nic nemění. Pro vás to znamená jediné, že se musíte zavrtat jako červík do masy lidí a doufat, že se dveře bez problémů zavřou.

V opačném případě přijdou na řadu takzvaní „nacpávači“. Tito zaměstnanci tokijského metra v bílých rukavicích, jezdí ve strojovně posledního vagónu a sledují plynulost nastupování a vystupování cestujících. Ještě jsem neměla tu čest poznat práci „nacpávačů“ na vlastní kůži, ale již jsem je párkrát pozorovala při akci, jak jemně a zároveň nekompromisně vtláčí skupinu lidí v okolí dveří dovnitř vagónu.

Cestování takto plnými vlaky je dosti nepříjemné. Stojíte sice v davu, ale jako byste zde stál sám. Většina lidí kolem má zavřené oči, snad aby ještě něco naspali nebo prostě jen aby zapomněli na tu silně klaustrofobickou situaci. Ze stropu na vás fičí studený vzduch z klimatizace a vám je stejně vedro a těžko se vám dýchá.

Ale znám i jiné situace, například v době oběda, pozdě odpoledne nebo o víkendech. Kdy je metro prázdné natolik, že si i sednete a můžete pozorovat lidi kolem sebe. Všichni jsou uvolnění, buď podřimují nebo čtou malé knížečky, jejichž obsah nejsem schopná zjistit. A všichni jsou milí, zdvořilí a k sobě navzájem ohleduplní, prostě ráj na zemi.

Autorka je projektantkou vodních staveb žijící v Japonsku