Istatistiky mi dávají za pravdu, že sníh je vhlavním městě Japonska spíše výjimkou, než pravidlem. Vzimě se tu narozdíl od Evropy, kde meteorologové počítají dny se sněhovou pokrývkou, počítají dny bezsněhu.

Poslední výraznou sněhovou bouři zde zaznamenali před více než dvěma lety, kdy centrum Tokia pokryla asi deseti centimetrová vrstva sněhu. Kvůli sněžení se tehdy dokonce uzavřelo největšího japonské letiště Narita.

Neděle ráno nás přivítala hustým sněžením, bílými střechami a silnicemi. Vpoledne nás nenapadlo nic lepšího, než si vyjít na menší procházku svyhlídkou naoběd.

Ačkoliv se to na první pohled nezdá, tokijský sníh není stejný jako český. Asi při třech stupních nad nulou a silném větru se rychle rozpouští. Takže iznepromokavé bundy za chvíli tečou proudyvody.

Dalším problémem je, že sníh tu jen málokdy vydrží déle než pár hodin. Proto se jen málokdo obtěžuje sjeho odklízením. Známé české rčení, že silničáři zaspali nebo že je zima opět zaskočila, tady neplatí. Tokijští silničáři se totiž ani neobtěžují vyjet zgaráží. Vždyť auta sníh rozjezdí a ten pak odteče do kanalizace.

Bohužel, co se týče chodníků, řídí se správci budov podobným rčením. Takže jsme se na naší procházce brodili asi sedmi centimetry velmi řídkého sněhu. Asi po dvaceti minutách takové chůze jsme, mokří od hlavy až kpatě rezignovali, nasedli na metro a svezli se jednu zastávku zpět domů do vyhřátéhobytu.

Druhý den ráno svítilo slunce a meteorologové předpovídali krásných, a pro toto období typických, devět stupňů. Přes noc ale trochu mrzlo, takže se zrozbředlé vrstvy sněhu na chodnících udělala klouzačka. Co mě však překvapilo při příchodu na univerzitu, byly její zaměstnanci slopatami, kteří odklízeli zbytky sněhu. Teď nemyslím údržbáře nebo uklízečky, ale úředníky a asistenty. To se vČechách opravdu nevidí.

Lenka Sedláková, rodačka zBoleradic, žijící vJaponsku