„Loňský vítěz se například prodal za tři tisíce euro. Jinak se však ceny poštovních holubů pohybují mezi pětistovkou až tisícikorunou,“ vysvětluje šestadvacetiletý Bureš, který si svoje holuby na rozdíl od některých jiných holubářů nepojmenovává.

„Holubi dostanou krátce po narození kvůli rozeznání kroužky. Na těch je napsané, odkud holub pochází a má tam taky například svoje vlastní číslo. Já ale ty své poznám mezi všemi ostatními už v letu,“ překvapuje mladý muž.

Se svými opeřenci Bureš jezdí po soutěžích v celé Evropě. „Nejdelší trať, kterou holubi zdolávají, je z belgického Ostende. Až ke mně domů měří přes tisíc kilometrů,“ říká s tím, že největším lákadlem pro jejich návrat zůstávají, jak jinak, samičky. Ty spolu s píšťalkou, s jejíž pomocí holuby volá, někdy používá také pro tréninky. Ty jeho holubi musejí absolvovat dvakrát denně.

„Před startem závodu holubovi ukážu na chvilku holubičku. Většinou maximálně na pět minut. On je pak celý závod natěšený, protože ví, že s ní po návratu bude moci strávit několik hodin,“ popisuje s úsměvem svoje metody majitel šampióna.

Jak dodává, i tak se ale občas stane, že se někteří nevrátí. „Letos se mi jich se mi jich ze soutěží nevrátilo asi pět. To ale není zase tak velké číslo,“ rozpomíná se se smutkem v hlase Bureš.