Kliknutím zvětšíteJaký je váš vztah k češtině?
Hrozně rád bych uměl česky, ale nikdo mě nechce učit! Kdybych tak našel někoho, kdo by se mnou češtinu probíral jednou týdně, věřím, že bych se za půl roku nějaká slovíčka naučil. Pokud má totiž člověk zájem, jde všechno.
A umíte nějaká slova?
Ano. Ahoj, dobrý den, děkuji. Víc ne.
Udržujete vztahy se svými kolegy z druhé strany hranice?
Ano, velice úzké. Jsem v pravidelném kontaktu s kaplanem Karlem Janouškem z valtické farnosti a také s mikulovským proboštem Pavlem Pacnerem. S kaplanem Janouškem a farářem ze Schrattenbergu jsme dokonce pořádali a chystáme se i dále pořádat dvoujazyčné mše. Rád vzpomínám na tu pod širým nebem u valtické kolonády na Reistně. Byl tam pán, dvaaosmdesátiletý. Plakal. Ptal jsem se, proč pláče. A on řekl, že nikdy nevěřil, že k něčemu podobnému může dojít. Brečel radostí.
Jakob Osondu Nwabor
• O něm: Je mu 50 let. Studoval teologii ve Vídni, kde získal doktorát. V Římě pak studoval psychologii, a naposled mediaci a řešení konfliktů. V Drasenhofenu působí devět let. Je zároveň děkanem poysdorfského děkanátu. Pod sebou má dvacet farářů osmi různých národností. Z Tanzanie, Nigérie, Rakouska, Chorvatska, Rumunska, Indie, Polska a Burundi.
• Jak relaxuje: Rád diskutuje s lidmi, čte a sportuje. Jezdí na kole a plave. Jako mladý hrával basketbal.
• Která místa na jižní Moravě má nejraději: Má rád Valtice, Lednici, Mikulov i Brno. Když přijedou přátelé, vezme je tam vždy na výlet. V Dolním Rakousku velice rád navštěvuje tak zvané Heuriger, otevřené sklepy ve vinařských uličkách v Poysdorfu.
Pravidelně docházíte za dětmi do místní mateřské školy. Vyprávíte jim biblické příběhy v návaznosti na Vánoce, oslavy svatého Martina, poděkování za úrodu… Jakými jsou české a rakouské děti posluchači? Jsou mezi nimi rozdíly?
Ne, kdepak. Děti jsou všude stejné. Vnímavé a zaujaté.
Víte, narážím na to, že velká část českého národa je nevěřící…
Vím, na co narážíte. Vlivy z rodiny se ale hned tak neprojeví. Ačkoli je fakt, že když například vyprávím o svatém Mikuláši, biskupovi z Myry, řada rakouských dětí řekne, že jim o tom povídala například babička. České děti většinou tyto věci moc neznají.
Není to škoda?
Určitě. Křesťanství je základem vzdělanosti. Jsem přesvědčený o tom, že by děti tyto příběhy znát měly. Později je pak na nich, jakou cestu si zvolí. Náboženství by nás mělo přivést k počátku všeho, doprovází nás na naší pouti životem. Přirovnal bych to ke vztahu rodičů a dětí. Přijde okamžik, kdy se chtějí osamostatnit a postavit na vlastní nohy. Přesto se stále rády vracejí domů, kde se cítí v bezpečí a kam patří.
Pocházíte z Nigérie. Čím pro vás byly Vánoce, když jste byl dítě?
Měli jsme vždycky z Vánoc ohromnou radost. Narodil jsem se na venkově a tam jsem také vyrostl. Jen školy jsem navštěvoval ve velkých městech. U nás je zvykem, že všichni, kteří pracují a žijí ve velkých městech, se na Vánoce vracejí domů na venkov. A návraty domů, kdy se všichni sejdou, to je velká radost. A pak ty dárky, které přivezou. Svátky jsou v Nigérii zkrátka o setkávání a o rodině. O očekávání. Stejně je tomu i tady v Rakousku. Vánoce však nejsou jen o oslavách a dárcích, ale mají i duchovní původ.
Myslíte, že lidé snad na něco zapomínají?
Přesně tak. Martin se stal svatým, protože vykonal něco dobrého pro druhé. Stejně tak i Mikuláš. Děti, kterým příběhy vyprávím, se snažím přivést k zamyšlení, že nejde jen o ně samotné, ale i o ostatní, které mají kolem sebe. I ony se mohou dělit, vykonat něco dobrého. Dokonce i Bůh se s námi rozdělil o svého syna. A Ježíš žil pro druhé. Všechno, co vykonal, bylo proto, aby zachránil lidi. A tohle všechno děti vnímají. Náboženství odsouváme na vedlejší kolej, přitom nám přináší pořádek do života. Konec konců i zákony vychází z morálních zásad desatera.
Do Rakouska jste přišel v roce 2003. Proč?
V roce 1995 jsem se stal farářem. Osm let jsem pak vyučoval na gymnáziu. Biskup se mě zeptal, jestli bych se nechtěl dál vzdělávat, že má k dispozici dvě stipendia. Jedno do Chicaga do Spojených států amerických a druhé do Rakouska. Vybral jsem si Rakousko. Filosofové, které jsem četl, pocházeli vesměs všichni z německy mluvících zemí. A já jsem hodně stál o to, abych si je mohl přečíst v originále. Chtěl jsem umět německy. To, že si něco člověk přečte v originále, totiž napomáhá tomu, aby se snáze vžil do mentality daného národa. Reformace v Německu, Martin Luther… Chtěl jsem zažít vše to, co hýbalo dějinami.
Jak vnímáte vývoj víry u nás v České republice?
Je to teprve třicet let od pádu železné opony. Podle mě víra potřebuje ještě čas. Děti hodně ovlivňují jejich rodiče. Ti ale vyrostli bez víry, bez vztahu ke křesťanství. Věřím, že i v České republice se lidé opět vrátí zpátky ke křesťanství.
Jak vnímáte vztahy mezi Čechy a Rakušany?
Myslím, že se ubírají dobrým směrem. Byl bych ale rád, kdybychom se potkávali více. A taky, abych nebyl vždy jen já tím iniciátorem společných setkání a projektů, Víte, v nigerijské literatuře existuje takové rčení: dobří přátelé nestaví zdi. No a zeď už padla.
Jste z obou stran hranice obklopený vinařskou oblastí. Jaký máte vztah k vínu?
U nás v Nigérii existuje jen palmové víno. Když jsme přišel do Weinviertlu, první, co mě napadlo, byl výjev z bible. Z Janova evangelia – já jsem ten vinný kmen. A vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce. Proto jsem chtěl všude sbírat hrozny, často jsem pomáhal. Ale jinak víno moc nemusím. Pochopitelně při nějakých oslavách si přiťuknu, ale jinak ne.
Kdybyste měl lidem něco vzkázat k Vánocům a do nového roku, co by to bylo?
Vánoce, to je oslava života. A život je dar, který sám sobě nikdo nemůže věnovat. Měli bychom poděkovat svým rodičům, že nás přivedli na svět. A Bohu, že nás nechal žít. Vánoce nás učí si vážit běžných věcí a být za ně vděčný.
14
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
