Asi žádný jiný člověk z Břeclavska neudělal letos takovou díru do světa jako Jiří Zonyga. Čtyřiačtyřicetiletý řidič kamionu a otec dvou dcer si získal v první polovině roku svým nepřeslechnutelným zpěvem sympatie většiny diváků a stal se prvním vítězem soutěže X Factor. Zdomácněl na televizní obrazovce a na konci roku vydal své první sólové album Kus cesty zbývá.

Někde jsem četl, že letošní rok by se dal v českém šoubyznysu nazvat rokem Jiřího Zonygy. Souhlasíš s tím?
Myslím, že je to až příliš lichotivé. Vyhrát jednu celostátní soutěž je sice moc pěkné, dostat za to nějaké prachy taky, ale to nestačí. S takovou charakteristikou bych souhlasil spíše u Petera Cmorika na Slovensku, protože on za ten rok opravdu posbíral všechno, co mohl. Já k takovým metám ani nemířím. Těší mě, že jsem se v šoubyznysu dokázal prosadit, ale myslím si, že kus cesty ještě opravdu zbývá. A ani to tak nemusí dopadnout.

Už jsi milion, který jsi v X Factoru vyhrál, přeměnil do nějaké hmatatelné radosti?
Část peněz ano, ale pořád ještě dost zbývá. Nechtěl jsem utrácet za zbytečnosti, pořizovaly se nutné věci. Například manželce auto, protože starý chrysler už dosluhoval. Ještě sice stále jezdí, ale říkáme tomu polnohospodářské vozidlo. Když je potřeba zajet pro obilí, brambory nebo stromečky, stále ho používáme. Také jsme zaplatili dláždění dvora, novou bránu a další stavební úpravy. Pořídil jsem nový notebook, tiskárnu a kytaru, ne zrovna levnou, ale to jsou věci, které jsou potřeba.

Co říkáš na výsledky Českého slavíka? Nezklamalo tě čtyřiačtyřicáté místo?
Hlavně mě potěšilo, že jsem byl vybrán a mohl tam vystoupit. Pokud mi to půjde, můžu být příští rok výš. To už budu figurovat v seznamu, kde jsem teď chyběl, takže spousta lidí ani nevěděla, že pro mě může hlasovat. Manažer Lucky Vondráčkové mně navíc řekl, že mi lepší výsledek zhatilo jméno. Prý mě spousta lidí napsala s i a computer to nevzal. Nevím, může být pravda a nemusí, nebylo třeba mě nijak uklidňovat. V zásadě si není na co stěžovat. Na Slavíku jsem vystupoval a všichni si to celkem pochvalovali.

Jaký máš vztah s Jožkou Černým? Volali jste si třeba po Slavíkovi?
Ano, proběhly nějaké pozdravy. Klidně s ním i něco nazpívám, nebráním se tomu. Lidovky mám rád, ale dělám je po svém. Čistě folklórního zpěváka ze mě nikdo neudělá. I když do folklóru budu nějak zasahovat, vždycky to bude s rockovou kapelou. Teď jsem si sice v Brně zazpíval s cimbálkou, a tak nějak mně čutlo v hlavě, jestli bych s cimbálem i něco neudělal, ale to bylo vyloženě takové odskočení, které neublíží. Navíc teď mám opravdu hodně práce. Myslím si, že jeden Jožka Černý tady stačí. Absolutně nic proti němu nemám, potkali jsme se nedávno v autoservisu, podali jsme si ruce, poklábosili, a jdeme každý svou cestou.

Na Vánoce budeš doma?
Na Štědrý den ano, ale pětadvacátého bych měl zpívat v Českých Budějovicích. I když ještě to není úplně jisté, nejsou dohodnuté podmínky. Tajně doufám, že tu akci někdo zruší.

Jaké bude Štědrý den u Zonygů?
Úplně normální. Stromeček jsme sice vybírali v dešti, ale to už tady k Vánocům patří. Nejvíc je to o dvouleté Tamarce, ta dostane pořádnou kupu dárků. Jak se nám něco líbilo, tak jsme to postupně kupovali. A pak jsme ty věci rozdávali po rodině, abychom jim ušetřili vymýšlení, co koupit. Myslím si, že obrovskou radost bude mít hlavně z dětského křesílka, protože u známých se do něj pořád cpe, připadá si tam strašně důležitá. Sedne si k televizi a bude spokojená.

Co vánoční tradice, bude kapr a koledy?
Ne, ne, žádný kapr. Já to nemusím, nebaví mě piplat se v kostech. Na oběd jsou brambory pečené ve šlupce, na kterých si smlsneme se solí a máslem. A večer pak filé a bramborový salát. Co se týče koled, Tamarce asi něco zazpívám, i když jinak toho doma moc nenazpíváme.

Čím vlastně platíš za popularitu? Nevadí ti, že tě zastavují lidé na ulici, bombardují tě novináři a podobně?
Nepřipadá mi to zase tak nepříjemné. Je to určitá daň za tuto práci. Člověk sem nemůže vlézt a čekat, že se mu nic nezmění. Finanční stránka je jinde a člověk je sám svým pánem, i když samozřejmě musí dodržovat nasmlouvané věci. Novináři, popularita, zastavování lidí, to je prostě daň za to všechno. Kdo to nemá rád, tak to nemůže dělat. Nejde donekonečna odmítat rozhovory a nadávat lidem, kteří tě zastaví, to by asi moc dlouho nevydrželo.

Je to pár dnů, co jsi dostal cenu od města Břeclavi. Co pro tebe znamená?
Hlavně mě to překvapilo. Zpíval jsem zrovna v Prostějově, takže cenu přebírala manželka. Vůbec jsem nevěděl, kdo tam všechno bude, ani že budu nejmladší oceněný. Byl jsem rád, když mně to přišli oznámit s tím, že jsem zviditelnil Břeclav v kulturním dění. Když jsem si přečetl, co tam bylo za kapacity - učitelé, doktoři, tak jsem si říkal, jestli jsem tam měl co dělat. Ale rozhodli o tom jiní. Mě to samozřejmě těší a jsem za to vděčný. Orlice už stojí na čestném místě v našem obýváku. Myslím si, že to městu Břeclav určitě vrátím.

 Pokračování v sobotním vydání, v týdeníku Nový život