Do vytvoření paroží jeleni každý rok investují značné úsilí. Aby se později mohli pochlubit samicím, jak jsou zdatní. „Paroží je i ukazatelem zdraví jedince. A když jelen zhruba po dvanáctém roku překračuje svůj životní vrchol, stává se v mysliveckém slangu zpátečníkem. Sám pracuji v oboře třináctým rokem, takže už ním jsem vlastně také,“ vtipkuje muž.
Ve svém poslání chce pokračovat. Oboru na ploše 535 hektarů při hranici Lednicko-valtického areálu si zamiloval. Už před studiem lesnické školy měl jasno o své budoucnosti. Výpravy do přírody, lesů a polí pestré krajiny na Valticku podnikal od dětství. „Společníkem mi byl starý ruský dalekohled. Mám ho dodneška,“ zmiňuje.
Orli i přežvýkavci kolem Facky
Nedaleko myslivecké chaty, na cestě ke krmelcům, se tyčí lichtenštejnská památka Obelisk alias Facka. Třiadvacetimetrový jehlan, který vznikl na konci osmnáctého století. V sezoně k němu mohou i pěší, přes zimu je obora uzavřená. Pár metrů od památky už Dvořák hlásí: „Podívejte, puštík,“ ukazuje na sovu. Neuběhne ani minuta a upozorňuje na dva orly královské. „Něco chytili,“ rozeznává na dálku. Možná nutrii, jejíž rodinka utíká opodál. Kolem poledne pak zrovna od oběda v krmítku odbíhají dvě srnky.
Oboru tvoří mozaika z lesních pásů, křovin, polí, luk a mokřadů. Přes zimu žije v klidnějším režimu, který zvířata potřebují. Chovají tam zhruba 150 kusů jelenů evropských, přes stovku daňků i srnčí. Nutností správce je postarat se o přikrmování zvěře. „Jsou obory, kde přikrmují po celý rok. Obelisk je ale specifický. Na části jsou obdělávaná pole, kde se v teplejších měsících zvířata sama přiživují, jako by byla v krajině vně plotu,“ vysvětluje správce.
Přikrmování podle něj obecně začíná po sklizni výživné kukuřice na polích. „Na podzim se zvířata připravují na extrém a zimní režim. Zvyšují zásoby vnitřního tuku, zmenšují se jim žaludky. Čeká je náročné období. Samicím navíc bere energii rostoucí mládě v lůžku. Jeleni zase po shozu vyživují nový paroh z kostí,“ popisuje.
Okyselení? Hrozí i smrt
Proto potřebují získat z potravy velké množství bílkovin i minerálních látek, hlavně vápníku a fosforu. „Jelen co do složení potravy není tak vybíravý jako srnka. To je poznat na jaře a v létě, kdy spase jako kráva pás louky. To srnka si vybírá tam onu bylinu, tu jinou,“ povídá Dvořák s tím, že jim do krmelců dodávají vojtěškové senáže a jádrovou směs.
Důležité je přikrmovat průběžně. „Nejčastější prohřešek je, že zvěř hladoví dva tři dny a pak dostane nažrat. Kus se takzvaně okyselí a může uhynout. To hrozí i v případě, kdy třeba jelena něco vyruší v cyklu přežvykování. Útěk je pak pro něj nebezpečným stresem,“ upozorňuje Dvořák. Jeleni navíc na zimu zužují svůj „domovský okrsek“ z deseti kilometrů asi na jeden.
Poslední kritické období nastává, když se zazelená a začne růst tráva. Zvěř opět musí přizpůsobit žaludek.
Vznik obory datuje její majitel František Fabičovic na rok 2000. Cílem bylo navrátit historicky lužní krajině její původní ráz. Krajina se totiž, nejvíce po regulaci řeky Dyje po druhé světové válce, začala vysušovat. Následovalo její systematické rozorávání a zúrodňování. Obora slouží i myslivosti. „Puška je prostředek k udržování populace. Hospodář to musí správně vybalancovat, aby v oboře žil každý rok stejný počet zdravých jedinců,“ dodává Dvořák.
Obelisk patří spíše k menším oborám, největší rozlohou v České republice je Soutok mezi Břeclaví a Lanžhotem s 4232 hektary. Ten spadá pod Lesní závod Židlochovice Lesů České republiky. Mufloní zvěř na jižní Moravě chovají zase v předhůří Českomoravské vrchoviny u Moravského Krumlova.