Jet devadesátkou? Kdepak, tohle se tam nenosí.

Na vlastní kůži se o tom přesvědčil redaktor Břeclavského deníku rovnost, který trasu projel dvakrát v jednom dni. V ranní a odpolední špičce.

„Pravdou je, že řidiči tam jezdí rychle a při předjíždění riskují. Proto u silnice posilujeme hlídky. Na druhou stranu počet vážnějších nehod není výrazný,“ říká šéf dopravních policistů v Hodoníně Lubomír Fridrich.

Test startuje o půl deváté ráno. Plán je jasný. Držet se povolené rychlosti a respektovat značky. Stovky lidí mezitím na silnici sešlapují plyn, aby přijeli včas do práce. Další už vydělávají, když zpoza volantu řídí nákladní kolosy.

Ďábel ve Felicii

První jízda: Hodonín – Břeclav. Stačí okamžik a zezadu se řítící šofér modré Felicie se pouští do hazardního předjíždění. Za hlavu hází plnou čáru i protijedoucí kamion, jemuž varovně blikají světla. To bylo o fous. A Felicie mizí. Na tachometru má více než sto kilometrovou rychlost. Je první ze čtrnácti provinilců, kteří se během jízdy představí.

„Za nebezpečnou jízdou stojí mnohdy nezkušenost. Člověk se zdravým rozumem a zkušenostmi přece nikdy nezahodí pud sebezáchovy jen proto, že spěchá. U některých lidí působí také momentální rozladění, které si chtějí někde vybít. Většinou je to u mužů,“ je přesvědčený dopravní psycholog Alois Hudeček.

Ubíhá pár minut a před odbočkou na Prušánky se zviditelňuje černé terénní auto. Zbytečný manévr.

Po bleskovém předjetí prudce brzdí, aby mohl zatočit.

Zatímco nadšenci dravé jízdy se kolem prohání jeden za druhým, v protisměru se táhne kolona jiných aut, které brzdí pomalu jedoucí muž. Žádný z odvážlivců tentokrát netouží po dobrodružství.

To už ale po chvíli neplatí pro šoféra hnědého SUV, jenž přerušovanou čáru dostal mezi kola a žene se do předjíždění. Vyvázl bez kolize.

„Zatím jsem měl štěstí, že jsem nemusel řešit nic vážného. Každopádně jsem na případ, že se někdo pustí do nebezpečného předjíždění, raději připravený. Stát se to může,“ tvrdí obezřetně šéf břeclavské Terezy Pavel Švandelka, který po I/55 jezdí nově dvakrát denně.

Naproti tomu šestadvacetiletý Petr patří k řidičům, jenž rád sešlápne plyn až na podlahu. Mezi Břeclaví a Hodonínem svištěl stopadesátkou. „Předjíždět auto, které už předjíždí někoho jiného, bych si ale netroufl. Bylo opravdu zajímavé sledovat člověka, který se tam do toho pustil. V jednu chvíli jela vedle sebe stejným směrem tři auta,“ tvrdí mladý muž, jenž mluví pouze pod zárukou anonymity. Redakce jeho jméno zná.

Proti náklaďáku

Odpolední cesta zpět je na chlup stejná. Dvojice dravců vybočuje z pruhu a pár desítek metrů před nájezdy na dálnici se vrhá do předjíždění. Jako by značka přikazující sedmdesátikilo­metrovou rychlost byla neviditelná.

Stejně se chová další šofér světlého SUV. Auto redaktora míjí v místech, kde silnice zatáčí a řidiči za ni nevidí. Hazard přesto vychází.

„Kdyby náprava riskujících lidí přišla až s první nehodou, je to pozdě. Je třeba jít od začátku a učit děti. Jsem pro to, aby se dopravní výchova vrátila do škol,“ říká psycholog.

I závěr testu doprovází komplikace. Stejně jako ráno řidič náklaďáku bliká na manévrující trojici Octávií, které zdolávají plnou čáru a prosmýknou se kolem naloženého kolosu v protisměru.

Definitivní tečkou je další provinilec, který hodlá předchozí trojici napodobit. Devadesátikilo­metrová rychlost je mu cizí, jenže přestřeluje. Už už jede uprostřed silnice, nakonec se však řadí zpět. Volí správně. Je zase blíž domovu.

„Nejdůležitější je dodržovat bezpečné vzdálenosti. Ty rozhodují v momentech, kdy je třeba rychle reagovat,“ dodává Hodeček.