Josef Kubáník: Květa Fialová se mi svěřila, že chtěla spáchat sebevraždu

Herečka Jana Preissová: Rozchod rodičů pro mě bylo velké trauma

Společnost

Kniha se jmenuje Poslední deník Květy Fialové. Vy jste si mohl číst v jejích denících. Vycházel jste z nich?
Kniha je rozdělená na dvě části. První část je můj velký rozhovor s paní Fialovou prokládaný jejími deníkovými zápisky a její korespondencí a druhá část je právě ten poslední deník, který jsem psal v posledních třech letech života paní Fialové a podle kterého se celá kniha jmenuje. Ačkoliv to nikdy neřekla nahlas, myslím si, že paní Květa chtěla, aby se některé věci lidi dozvěděli a sama je chtěla nahlas vyslovit. Znali jsme se velmi blízce, byli jsme si navzájem důvěrníky a věděli jsme o sobě ledacos. Od jisté doby mě pořád vyzývala, abych si četl její deníky. Zpočátku jsem nechtěl, protože mi přišlo, že jsou to její osobní intimní věci. Ona to ale pořád opakovala, až mě donutila těmi deníky listovat a ptát se jí na to, co mě zajímá. Občas byla manipulátorka, takže mě k tomu dostrkala. A když se mě její dcera zeptala, jestli nechci napsat knížku, tak se to celé spojilo. 

Fotogalerie: Květa Fialová

gallery

18  fotografií

Co z jejích deníků vás zasáhlo nebo překvapilo?
Překvapila mě spousta věcí. Třeba paní Fialová vždy zmiňovala, že neumí zpívat. Například ve filmu Limonádový Joe za ni zpívala Yvetta Simonová, stejně jako v dalších filmech. A já jsem v denících z padesátých let, kdy nastoupila do angažmá k Janu Werichovi, dočetl, jak ji to strašně trápilo, že z toho měla šílené nervy, že bude muset na jevišti zpívat. Před představením vždycky měla obrovskou trému a třásla se, co na to řekne pan Werich, co na to řeknou kolegové, protože ona opravdu neuměla zpívat. Vůbec nechápala hudbu, nevěděla, že existuje nějaký rytmus.

Vyprávění paní Fialové je dost otevřené. Popisuje třeba smrt dcery, Stelly Zázvorkové a Miloše Kopeckého. Jste si jistý, že vše, co vám říkala, byla pravda?
Vůbec si tím nejsem jistý, i když určitě nelhala, nevymýšlela si. Ale ono je to trošku jedno. Pro mě bylo důležité, aby si čtenář z mé knížky vzal to, jak paní Fialová přemýšlela, jaká byla osobnost, jak nahlížela na kolegy – někdy velmi krutě a nekompromisně – ale vždycky k tomu měla nějaký důvod. Pro mne bylo zajímavé sledovat, jaké jsou její pohnutky a etika. Jak přes ta svá pravidla nahlížela na ostatní. A jestli je to pravda… Je možné, že některé věci s odstupem času vnímala jinak. Například ze všech našich rozhovorů vyplývalo, že měla velmi komplikovaný vztah s tatínkem. Když jsme spolu jednou byli v Borohrádku, protože paní Fialová tam hrála, tak pan Nárožný říkal: „Květo, já se jdu projít. Nechceš jít se mnou?“ A ona řekla, že nechce, že si radši bude se mnou povídat. V Borohrádku je pochovaný její tatínek, a tak jsem se jí ptal, jestli nechtěla jít na jeho hrob. Odpověděla mi, že ji to vůbec nezajímá, protože tatínek byl člověk, se kterým nemá vyjasněné vztahy a že je ráda, že to teď nemusí dělat. Potom jsem najednou objevil dopisy, kde píše: „Můj milovaný tatínku, nikdo mi na světě nerozumí, jenom ty…“ Pak otevřete deník a přečtete si: „Umřel můj milovaný tatínek, nevím, co si počnu…“ Takže já si nejsem jistý vůbec ničím. A to mě na tom baví, že paní Fialová je tak složitá postava.

Jakub Kohák: Ve škole jsem býval lajdák. Neměl jsem disciplínu

Společnost

Kdy jste se s Květou Fialovou setkal poprvé?
Poprvé jsem ji viděl ve Slováckém divadle, kde jsme chystali českou premiéru muzikálu Adéla ještě nevečeřela. A mě napadlo, protože pro naše divadlo dělám i mluvčího a marketing, dát dohromady herce z toho slavného filmu, kteří se od natáčení spolu už nepotkali. Byla to Květa Fialová, Naďa Konvalinková a Michal Dočolomanský. Tak jsem jim zavolal a všichni souhlasili, že se v Uherském Hradišti potkají. Pan Dočolomanský mezitím bohužel umřel, ale zmíněné dámy přijely. Paní Květa mi potom před odjezdem nabídla tykání a trvala na tom, dokud jí neřeknu ahoj. Tehdy jí bylo 79 let. A od té doby jsme byli přátelé.

Proč myslíte, že jste si tak rozuměli?
To vůbec netuším. Říkala mi, že mě má ráda pro mou křehkost a empatii. Ale já si myslím, že to možná bylo tak, že jsem paní Fialovou potkal v pravý čas. Kdybych ji potkal o deset patnáct let dříve, myslím, že by mě převálcovala jako stádo slonů, že by to mezi námi možná takhle nefungovalo, ona byla velká generálka. I Naďa Konvalinková při našem pozdějším setkání říkala, že Květa se musí poslouchat. Když Květa Fialová rozhodla, že celé osazenstvo zájezdu půjde na pizzu, tak se šlo na pizzu. Kdybychom se potkali dříve, tak by z toho takhle velké přátelství možná nebylo, co já vím. Ale my jsme se potkali v době, kdy už odcházela ze života. Měla za to, že zemře v 79 letech, protože její maminka i sestra odešly právě v tomhle věku. Její manžel Pavel Háša byl tenkrát velmi nemocný, takže ona mi říkala: „Já už jsem to tady balila.“ A já jsem byl tak vděčný, že mě po malých krůčcích přijala do svého života, že jsem si říkal, že si zaslouží velké finále.

Květa Fialová prohlašovala, že se s heterosexuály nestýká. Bylo v ní tak silně zakořeněné znásilnění ruskými vojáky na konci války?
Myslím, že to znásilnění to ovlivnilo zásadně. Nicméně, byla to krásná ženská. Zamilovávala se, ale nějak se jí to v mládí nedařilo. Vždycky se zamilovala do někoho komplikovaného. Od svého prvního manžela Jiřího Joska, kterého potkala v Českých Budějovicích, utekla bydlet do márnice v Kolíně. Potom se zamilovala do Gustava Opočenského, což byl velmi charismatický herec na Kladně. Maminka paní Fialové neměla kde bydlet, protože přišla o manžela, a Gustav Opočenský slíbil, že jim zařídí bydlení. Dokonce jim maloval domeček, jak bude vypadat, kde bude kuchyně a kde ložnice. Tak mu daly všechny peníze a rodinné šperky, a když přijela maminka s peřinami, nebylo nic. On všechny jejich peníze propil. Paní Květa říkala, že byla úplně zoufalá a chtěla tenkrát spáchat sebevraždu. Měla jenom maminku s peřinami, jinak nic. Šla na ministerstvo financí a chtěla, aby jí půjčili peníze. Tam jí samozřejmě řekli, promiňte, ale tohle my opravdu neděláme. Proto neustále žila s pocitem, že chlapi, nebo heteráci, jak říkala, jsou špatní. Potom ale při natáčení jednoho filmu potkala zásadního muže svého života, a to byl pan Pavel Háša. To, že Květu Fialovou dnes známe, tak jak ji známe, jako velkou hvězdu a dámu, je jeho zásluha. 

Herečka Michaela Badinková: I krása může být na škodu

Společnost

S režisérem Pavlem Hášou žila padesát let. Co vám o něm říkala? Jaký je vašich očích?
Neznám nikoho, kdo by o panu Hášovi nemluvil hezky. Květa sama o něm říkala, že byl milující tatínek a manžel. Kdybyste věděl, jaké jí psal dopisy do nemocnice, když byla na bypassu srdce v osmdesátých letech! To už spolu byli mnoho let, a on jí psal nádherné dopisy, jaké si píšou lidi, kteří jsou čerstvě zamilovaní. V knížce si jeden můžete přečíst. Miloval dceru Zuzku, učil ji třeba fotit. A zároveň dokázal respektovat osobnost paní Fialové. Když chtěla k moři a on nemohl, protože se potřeboval připravit na natáčení, tak Květa jela sama. On jí to nevyčítal, nenutil ji, ať je někde jinde, prostě jí to přál. A paní Fialová o jejich vztahu říkala, že to mohlo vypadat, že spolu nemají nic společného, až na to, že se měli rádi. To bylo zásadní.

Jaký měla vztah s dcerou? Asi na ni neměla moc času.
Tak to bývá u tak vytížených hereček. Ten vztah jistě prošel nějakými peripetiemi, ale vždycky když jsem se potkal se Zuzkou, dcerou paní Fialové, tak mě prosila, abych jí volal, jak je na tom máma, jak odehrála představení, jestli jí není špatně. Denně jí sama telefonovala a starala se o ni. Když byla paní Květa v Alzheimer centru, tak Zuzka musela být strašně vyčerpaná. Přesto za maminkou pořád chodila a dělala pro ni první poslední. A myslím, že jestli si spolu chtěly něco vyříkat, tak si to řekly.

Co Květa Fialová sama považovala za nejšťastnější profesní období?
Měla ráda éru, kdy byl ředitelem Městských divadel pražských Ota Ornest. Ve filmu měla ráda šedesátá léta. Říkala mi: „Vsaď se, že až natáhnu zobák, všichni budou vzpomínat jenom na tu kurvu z limonádníka.“ Což se také stalo. Ze svých filmů měla nejradši Jarní vody režiséra Václava Kršky a druhý film o kterém často mluvila, byl Den sedmý, osmá noc od Evalda Schorma. Ale jinak se smířila s tím, že všichni vzpomínají na Limonádového Joea nebo z poslední doby na Účastníky zájezdu. A z divadelních rolí pro ni byla osudová už zmíněná postava Maude, ona ji hrála v Městských divadlech pražských, pak v Mladé Boleslavi a nakonec u nás ve Slováckém divadle, kde si to prý užila nejvíc. Ona říkala, že si to chtěla zahrát v osmdesáti, jak to Colin Higgins napsal. Asi nepředpokládal, že se najde nějaká herečka, která to v tomto věku utáhne. Květa Fialová to dokázala. Lítala po schodech, klekala si, vstávala, měl jsem co dělat, abych s ní držel krok. Lidi žasli. 

Herečka Alena Mihulová: Že je má dcera lesbička? To mě nijak nezaskočilo

Společnost

Vždycky, když jsem Květu Fialovou viděl, připadala mi jakoby rozzářená. Říkal jsem si, že není možné, aby měl člověk pořád dobrou náladu. Měla i své slabé chvilky?
Když měla špatnou náladu, uzavřela se do sebe. Nikdy jsem nezažil, že by se rozčílila, nebo že by byla zlá a protivná. Když jí něco vadilo, tak mlčela. Občas něco okomentovala. Ale zvláštní je, že ona tu svou královskou disciplínu, že urazila kdekoho, jak ji napadlo, provozovala právě v té dobré náladě. Její duše byla ale daleko složitější a komplikovanější. Třeba mi popisovala, co se jí zdává v noci. Byly to šílené sny, ve kterých ji někdo vraždil, s useknutýma rukama se brodila krví, strašné věci. 

Co jste měl na Květě Fialové nejradši?
Asi to, že se přede mnou nebála být sama sebou. Byla ke mně upřímná. A navíc byla neuvěřitelně vtipná. Měl jsem rád její glosy a postřehy. Někdy pravda dost jízlivé. Ona se podívala na člověka a ve dvou větách ho přesně zhodnotila a šla od toho. Jednou jsme třeba koukali na televizi, kde byla anglická královna. A paní Fialová prohlásila: „Ta má teda šlehu. Že ona k sobě nemá nějakého výtvarníka. Celý den jistě přemýšlí, co si vezme na sebe a pak se takto zmýlí.“ 

Matěj Stropnický o životě na zámku: Na vesnici je víc nepohodlí. Prostě makáme

Společnost

Je nějaké moudro, které vám Květa Fialová předala, a snažíte se jím v životě řídit?
V poslední době, protože jsem teď neměl úplně snadné období, jsem si nejčastěji opakoval větu, o které jsem si předtím myslel, že je k ničemu. Ona mi vždycky říkala: „Miláčku, věci jsou, jak jsou,“ Sama o sobě pak prohlašovala, že je voják života, což je asi nejpřesnější. Květa Fialová byla opravdu voják života. Ze všeho, co přicházelo, se dokázala zmátořit. A ještě měla oblíbené motto, Gogolovu větu: „Člověk žije, žije a najednou je z toho taková hovadina, až oči přecházejí.“