Doslova z minuty na minutu se Slaninovým převrátil život naruby. „Před třemi týdny jsem dodělal vjezdovou bránu a dlažbu. Nejvíc to ale odnesla střecha a střešní krytina. Máme domlácenou fasádu, světlík na přístavbě, pryč je zahradní bouda i přístřešek na bazén. Srovnané se zemí je dokonce i betonové oplocení kolem pozemku,“ ukazuje přímo na místě mladý muž.
Doma je nyní sám. Jen s přáteli, kolegy z práce a nejbližšími rodinnými příslušníky, kteří mu pomáhají likvidovat škody. „Manželku a dcerky jsem evakuoval. Nešlo by, aby tu byly se mnou. Starší dcera má tři a půl roku a mladší je půlroční. U té starší jsme měli se ženou strach, aby neprodělala šok,“ zdůvodňuje.
Čtvrteční podvečer se přitom u Slaninových nelišil od těch, které rodina se dvěma malými dětmi zažívá denně. „Šli jsme uložit děti a v tom to začalo. Ve čtvrt na sedm se zvedl vítr. Říkali jsme si, že je to ta bouřka, před kterou nás varovali meteorologové. Šli jsme ještě přetáhnout přes auto plachtu. Kdyby padaly kroupy, taky by auto nepotloukly,“ popisuje chvíle před zkázou Slanina.
Když začalo pršet, schovali se do obýváku. „Podíval jsem se směrem k polím a říkal jsem si, co to, proboha, je? Bylo už vidět tornádo. Vyběhl jsem na střechu a zakřičel, že je to tornádo, a že jde na nás. Vzali jsme děti a šli se schovat pod železobetonové schody stojící mezi dvěma nosnými zdmi domu. Tedy na místo, které je v celém domě nejpevnější. Doslova jsme se tam i s matracemi zabednili,“ říká muž z Hrušek.
Celé řádění podle něj netrvalo déle než deset minut. „Rány, vítr a kroupy. Za pár minut jsem vylezl ven zkontrolovat situaci. Byla to apokalypsa. Lidé chodili venku, dívali se, propadali v paniku a nevěděli, co se děje. Vypadalo to všude jako v děsivém fantastickém filmu,“ líčí Slanina.
Jedním dechem vyzdvihuje statečnost svých tří děvčat. „V první moment mi neblesklo hlavou nic jiného, než zaplaťpánbůh, jsme všichni v pořádku. Přežili jsme,“ pokračuje ve svém vyprávění muž.
Další bouřka na sebe však nenechala dlouho čekat. „Začalo pršet, prosakovaly nám stropy. Blesklo mi hlavou, co budu dělat ráno. Všude je bordel, když to budu uklízet sám, zabere mi to měsíce. Kolem půl páté jsem vstal a vyšel ven. Všude už chodili lidé a začali s odklízením. Brzy ráno mi pak volali kolegové z údržby naší společnosti Alcaplast s tím, že mi chtějí přijet pomoct s odklízením. Lidská solidarita jejich a všech ostatních mě asi úplně nejvíce dojala,“ vyznává se Slanina.
Domy v blízkosti toho jejich už dostávají novou střechu. „I já se jí v pondělí dočkám. Její dodávku mi zařídila majitelka firmy, ve které pracuji. A podobně to měli i další obyvatelé obce. Přijela sem auta plná řemeslníků, kteří jim pomáhají dát domy do pořádku. Neuvěřitelně rychle jsme se všichni dokázali semknout. Je to úžasné. Volají mi kamarádi a známí i z odlehlejších částí republiky, že za námi přijedou a pomohou. Podrželi mě i v zaměstnání. Ukázali mi tím, že jsem pro ně platným členem týmu. Zrovna v pátek jsme měli mít sabrage párty, kde jsme se měli trošku odreagovat od tohoto náročného roku. Ale zrušili jsme ji. No a jídlo, které na ni bylo určené, se pak rozvezlo potřebným do Hrušek a okolí,“ říká dojatě otec dvou dcer, jehož dům je středně těžce poškozený.
Následující dny budou v Hruškách jen o odklízení. „Některá místa jsou v hrozném stavu. Vyklizená a není možné k nim jít. V Moravské Nové Vsi to vypadá jako po válce na Balkáně. Jako by tam někdo střílel samopalem. Jsou domy na zboření a pak ty, třeba i sto metrů od nás, které nejsou postižené vůbec. Kupříkladu školka, kam chodí naše dcerka, je v zóně totální zkázy. A to se malá po koronaviru tak těšila, že tam do prázdnin ještě pár týdnů bude moci chodit. No, u nás doma se to nejhorší už udělalo a teď se vrhneme na pomoc ostatním,“ neztrácí optimismus Slanina.