Předchozí díly seriálu Dietrichštejnové na Mikulovsku ZDE

Pátý syn Adama z Dietrichsteinu se narodil během jeho pobytu na španělském královském dvoře v Madridu roku 1570. František Seraf z Dietrichsteina (22. srpna 1570 Madrid - 19. září 1636 Brno) měl určenu duchovní dráhu, ale významně se zapsal do politiky své doby a patří tak k nejvýznamnějším členům svého rodu a politikům střední Evropy.

Mládí strávil v Mikulově a na jezuitských školách v Praze a v Římě. V Praze nebyl příliš horlivý student a nic tehdy nenasvědčovalo tomu, jaká skvělá kariéra ho čeká.V únoru 1588 odcestoval mladý František do Říma, kde pak došlo ke dvěma událostem, které významně zasáhly do jeho života.

Zaprvé se seznámil s apoštolem římské chudiny a budoucím světcem Filipem z Neri (1515 - 1595) a zadruhé se setkal s Ippolitem Aldobrandinim, přítelem svého otce z Madridu, který mladého Františka zařadil do své družiny. Když se roku 1592 stal papežem Klementem VIII., jmenoval Františka Dietrichsteina tajným komořím.

Na přímluvu císaře byl třetího května 1599 jmenován kardinálem. V té době již několik let usiloval o uprázdněný biskupský stolec ve Vratislavi, čemuž se tamní kapitula rázně vzepřela. Dietrichstein pak 26. května 1599 získal uprázdněný stolec olomouckého biskupství.

Kardinál František Dietrichstein vzbuzoval již ve své době pozornost. Naučil se velmi dobře česky a stal se vzorem příkladného duchovního, vedl procesí, zpovídal, navštěvoval nemocné a vězně. Jeho zanícená kázání byla velmi oblíbená a lákala k jejich návštěvě. Pevné odhodlání, hluboká víra, široké znalosti i určitá asketičnost jsou vidět i na mnoha kardinálových portrétech. Takového vysokého církevního hodnostáře, v jedné z největších středoevropských diecézí, potřepoval papež i císař.

Na jaře roku 1605 se kardinál zúčastnil v Římě dvou konkláve, která zvolila papeže Lva XI., který záhy zemřel, a jeho nástupce Pavla V. Již na jaře následujícího roku se stává prostředníkem mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem a angažuje se v libeňském míru uzavřeném 25. června 1606. Od ledna 1607 byl jmenován předsedou tajné rady podivínského císaře Rudolfa II.

Podpora habsburskému rodu vede třetího května 1619 k zatčení kardinála v jeho brněnském paláci, po připojení Moravy ke stavovskému povstání. Na kolenou kardinál prosil, aby ho nezabíjeli, a nakonec se mu podařilo uprchnout z Brna do Vídně, po propuštění z krátkého domácího vězení šestého května. Stavové ho pak prohlásili za nepřítele země a zabavili mu všechny biskupské a soukromé statky.

Po bitvě na Bílé hoře císař začal plánovat represe i na Moravě, ale kardinál v čele poselstva moravských stavů vyprosil mírnější tresty povstalcům (nebyly žádné tresty smrti). V roce 1621 jmenoval císař kardinála Dietrichsteina gubernátorem Markrabství moravského. To mu dalo také možnost zlepšit svoji dlouhodobě neutěšenou finanční situaci podílem na konfiskovaném majetku.

V roce 1622 byl kardinál Dietrichstein povýšen do knížecího stavu s právem přenést titul na jiného mužského člena rodu. Dne 19. listopadu 1622 vydává generální pardon, který potvrdil, že již nikdo další nebude uvězněn, ale povstalci musí být potrestáni na majetku, protože císař se kvůli povstání velmi zadlužil. V únoru 1625 vydává patent, v němž nařizuje obyvatelům měst buď přestoupit na katolickou víru, nebo odejít ze země.

Mikulov se za vlády kardinála Františka svobodného pána z Dietrichsteina stal skutečným rezidenčním městem na pomezí Moravy a Dolních Rakous. V roce 1623 vybudoval na takzvaném Tanečním vrchu (Tanzberg) kopii italské kampanilly - Lorety, první v našich zemích a přejmenoval ho na Svatý kopeček – a vytvořil jedno z nejvýznamnějších poutních míst na Moravě.

V roce 1631 zde proto zřídil klášter piaristů a tento řád a jeho škola se zasloužily o zvýšení vzdělanosti a vědy. Z řad jeho studentů pak v 19. století vyjde celá řada osobností, které se později zaslouží o národní obrození.

Ač kněz a vysoký církevní hodnostář, nezapřel v sobě František Dietrichstein ani lidskou stránku, byť v rozporu s církevním právem. Podle zašifrovaného dokumentu, nalezeného ve vatikánském archivu, byla nedávno prokázána již léta diskutovaná hypotéza, že kardinál byl otcem nemanželské dcery. Byla jí Jana Františka Prisca, která se později provdala za Františka hraběte Magnise, císařského vojevůdce a pána na Strážnici…

PAVEL JUŘÍK (Autor je historik, který se zabývá významnými šlechtickými rody)