V devadesátých letech se zúčastnil také zahraniční mise IFOR v Bosně, kde strávil čtrnáct měsíců. Dnes je členem Klubu vojenské historie Litobratřice. Nejvíce času ale věnuje právě mikulovskému zámku.

„Když jsem se před deseti lety vrátil z mise v Bosně, musel jsem si hledat nové zaměstnání. Nejsem totiž profesionální voják. Na misi jsem se hlásil jako záložák. Byla to náhoda. Zrovna vyšel v novinách inzerát, že hledají správce zámku. Přihlásil jsem se a vyšlo to,“ vzpomíná Ivičič.
Úplná náhoda to ale nebyla. Sympatický kastelán má totiž vystudovanou stavební průmyslovku a praxi ve stavebnictví. „Prací na zámku jsem vlastně zůstal ve svém oboru. Hodně se tady opravuje. Jednám se stavebními firmami, sháním peníze a připravuji výběrová řízení,“ vysvětluje.

Práce je podle zaměstnance mikulovského regionálního muzea na zámku opravdu hodně. Patří k němu totiž i několik bytů, o které se musí správce rovněž starat. Přestože je Jan Ivičič kastelánem, na zámku nebydlí. Do práce dojíždí z nedalekého Drnholce.
„K hledání kovů jsem se dostal také vlastně náhodou. Nejde o zbohatnutí nebo hledání pokladů. Spíš je to zajímavé v tom, že nalezené předměty vypovídají něco o tom, co naši předkové dělali a kde se pohybovali. Zajímavé je zjišťovat, zda to opravdu sedí s tím, co se píše v odborných publikacích,“ popisuje drnholecký zastupitel, kterého zajímá historie už odmala.

S nalezenými předměty hledač kovů nejprve chodí za svým nadřízeným, který je archeologem. Většina věcí tak končí v regionálnímu muzeu.
„Mým nejvýznamnějším nálezem je asi dva tisíce let stará římská spona, která skončila v depozitáři muzea. Ale pomáhal jsem třeba i elektrikářům najít kabely v zemi. Nedávno jsem také našel jednomu pánovi ztracený snubní prsten,“ vypráví kastelán mikulovského zámku.

Podle svých slov nedokáže odhadnout, kolik hledačů kovů může v republice být. „Je ale pravda, že jde o trend, který hodně narůstá. Přístroje se dají sehnat za pět i za padesát tisíc,“ prozrazuje Ivičič.