Jednadvacetiletá žena líčí jeden z nepříjemných zážitků, který načerpala při jednom z návratů domů. V Břeclavi stejně jako v České republice se snaží trávit co nejméně času. Tvrdí, že třeba kvůli nepříjemným prodavačkám. A protivným povahám.

„Poznala jsem čtyři země. Čtyři charaktery, kultury, různé typy chování a vztahů. Nikde není stejně. Ve Španělsku se vás v krámě ptají, jak se máte, v Řecku jsou dotěrní, v Litvě zprvu nedůvěřiví, ale přesto milí," míní Andrea. Jinak cestovatelka, která odmítá sterotyp a nudu v Česku. Neklidná a svéhlavá. Čas by nevrátila. I když v zahraničí občas odpočítávala dny.

Její letošní „prázdniny" na řeckém ostrově Rhodos se nevyvedly. Tři měsíce šikany a polykání slov. Jako servírka musela snést všechno.

„V Řecku jsme měli všichni problém s Albánci. Byli naši nadřízení a chovali se, jako kdybychom jim patřili. Pořád nás ponižovali," říká žena. Z nenávisti k cizincům se staly osobní předsudky a z popichování nepříjemný křik.

„Zasedla si na mě jedna Albánka, která mě celou dobu nenechala na pokoji. Dělala naschvály, pomlouvala před ostatními, snižovala mě před hosty," vyjmenovává Andrea.

Z pobouření se časem stala rutina. „Pořád tam byl křik, ale dalo se na to zvyknout," míní. A pokračuje. „Pracovala jsem i dvacet dní v kuse. V hotelu byli ubytovaní jen ti nejbohatší. Když jednomu hostu spadl na zem kousek masa, luskl na mě a ukázal pod nohy. A ty mu nemůžeš nic říct," přiznává.

Luxus hotelu byl ale povrchní a hraný. Pokoje zaměstnanců byly pro čtyři. Pár postelí v místnosti bez oken.

„Měřili jsme vzdálenost příborů od stolu, ale stejně tam v karafách podávali víno z krabic," směje se Andrea.

Když minou prázdniny a brigády, pokračuje ve studiu na vysoké škole. Cestovní ruch ji naplňuje. Cestováním žije. Ve školním roce využívá studijních pobytů. Celý minulý semestr strávila v Litvě.

„Tam jsem zažila nejlepší čtyři měsíce mého života. I když na nás učitelé a organizátoři kašlali a pořád zapomínali, my jsme si to užili," prozrazuje Andrea.

Když je pryč, stýská se jí po českém jídle. Na nic jiného jí nezbývá čas.

„Chci toho zažít co nejvíc, dokud nebudu mít závazky. Nechci se usadit a pak každý den sedět osm hodin v kanceláři," říká razantně.

ADÉLA JELÍNKOVÁ