„Že jsou mým osudem staré věci, jsem pocítila už asi v deseti letech. To jsem začala sbírat snad úplně všechno. No a nakonec se moje celoživotní vášeň stala i prací,“ usmívá se sympatická Břeclavanka, pro jejíž vášeň má pochopení už i rodina. Tedy především manžel.

„Rodina ze mě zpočátku šílela. Kamkoli jsme přijeli, nekoupila jsem si jako každá ženská něco na sebe, ale zašla jsem do starožitnictví,“ vypráví Klonová, která shání staré věci především odpovídáním na inzeráty, ve starožitnictví, vetešnictví nebo na burzách. Spoustu věcí jí ale přinášejí i známí nebo úplně cizí lidé.

„Obchody procházím také, když jsme někde v cizině. Většinou tam ale nenakupuji, protože mi to přijde docela drahé. Z Vídně však nějaké věci, které ve vetešnictví mám, pocházejí. Že bych ale za něčím mířila vysloveně účelně, tak to ne. Spíš to nechávám náhodě,“ vysvětluje čtyřiapadesátiletá žena, která je podle svého manžela vetešnicí z povolání už od narození.

A co že sběratelku historických drobností potěší ze všeho nejvíce? „Největší radost mám, když ke mně přijdou lidé s chutí, popovídají si se mnou, dají si kávu a odcházejí se slovy, že se jim u mně moc líbí,“ říká Klonová, která má vůbec nejbližší vztah k hračkám. Doma má dokonce panenku, která pochází z roku konce devatenáctého století.

„Myslím, že teď je docela jasné, jakými dárky mi manžel udělá největší radost,“ povídá s úsměvem na rtech Břeclavanka, která svoje království hodlá rozšířit o galerii s hračkami, obrazy a fotografiemi s dětskou tematikou.