Tak tedy stalo se. Ztratil se nám pes. Znal okolí, dědinu i lidi. Doprovázel páníčka s odpadem ke kontejnerům a najednou byl pryč. Jako by se propadl do země. Nepomohlo nic. Hlášení, objíždění okolí, obcházení blízkého. Když je člověk bezmocný a bezradný, uchyluje se dost často k iracionalitě, opustí svět reality a hledá odpovědi za každou cenu, neboť nic není tak sžíravého, jako nevědět. Potom jde třeba ke kartářce, studuje horoskopy, nahlíží do magické koule, či se obrátí k jiným podobným způsobům, kterým sice moc nevěří, ale co kdyby…

A zrovna v ten čas se u nás zastavil člověk, který umí zacházet s kyvadélkem. Jistě to znáte. Na položené otázky odpovídá pohybem ano či ne. Hloupost, napadne vás, tak to přece fungovat nemůže. Možná, ale kdybych jenom tušila, co mi odpovědi zavěšeného kousku kovu způsobí, nikdy bych se k podobnému pokusu neuchýlila. A vůbec není podstatné, zda takovým předpovědím věřím, či nikoli.

Kyvadlo zkrátka pravilo, že mi chtěl někdo skrze psa ublížit ze závisti. A vzhledem k pravdě, že závist, stará jako lidstvo samo, je smetištěm nenávisti, zůstala jsem poněkud otřesena a vyvedena z míry, ale také jsem začala přemýšlet o lidech kolem sebe a hodnotit. A ptát se. Kdo mi může závidět až za hranici nenávisti? Vždyť ani není co.

Znám jeden způsob, jak zjistíte svůj (často podvědomý) postoj k lidem, kteří žijí ve vašem okolí. Jednoduše si představíte, že se nacházíte uprostřed džungle. Ze všech stran číhá nebezpečí, které víc cítíte než vidíte, a najednou vám začnou fungovat dávno potlačené a zapomenuté instinkty. A teď si položte otázky. Koho z těch, které znám, bych nechal jít za svými zády? A koho chci mít před sebou, na koho bych raději viděl?

Musím upozornit, že se můžete dobrat k závěrům, které vás přinejmenším nejen překvapí, zneklidní a rozesmutní, ale mohou vám přivodit snad i noci bezesné. Tak to možná raději ani nezkoušejte.

K závistivým lidem pociťuji jakýsi zvláštní druh odporu a soucitu zároveň. Musí to být dost obtížný, neradostný a neutěšený život, sžírat se. Ale kamarádka říkala, že se našli i takoví, co jí záviděli i rakovinu. Věřili byste tomu?

Už se asi nikdy nedovím, jak to všechno bylo. Se ztrátou psa se budeme muset smířit a vyrovnat. Ale jak žít s představou, že bych snad mohla mít tak nízkého člověka za zády, to vážně nevím.
Pro klid duše si říkám, že možná bylo všechno jinak. Kéž by. Ostražité světýlko však varovně bliká. A co když ne?

VĚRA FOJTOVÁ. Autorka je spisovatelka