„Na naší cestě jsme strávili šest týdnů, od začátku září do půlky října,“ říká na úvod sympatický vodák a horolezec z Pohořelic. S dalšími členy expedice se dřív neznal, seznámili se až pomocí internetu. „Vodák Mirek Modlitba do Mongolska občas jezdí a před čtyřmi lety se už jednou pokusil sjet celou řeku Šišigt gol, ale nepodařilo se mu to. Tak hledal někoho, kdo by do toho šel s ním,“ popisuje Kondiolka.

Jak dodává, přihlásilo se mu sice hodně potenciálních zájemců, jen šest jich ale vytrvalo, když se dozvěděli, v jak náročných podmínkách budou řeky sjíždět. Žádná žena se neodhodlala.

„Před námi jeli stejnou trasu pouze Rusové, ale na daleko větších lodích. Za těch šest týdnů jsme udělali velký okruh přes pohraniční řeky Mongolska a Ruska. Urazili jsme asi pět set kilometrů po vodě, pět tisíc čtyři sta kilometrů po souši, tři dny jsme strávili v koňském sedle a tři dny jsme šli pěšky,“ vypočítává Kondiolka.

Přestože je cestou provázela spousta nepříjemných situací, dobrodruzi neztratili nadhled a síly. „Půl roku jsme dávali dohromady lékárničku, aby byla úplná a nic v ní nechybělo. Třetí den nám uplavala po vodě,“ popisuje jednu z ne zrovna úsměvných příhod.

Za měsíc a půl, který v Mongolsku a Rusku strávil, zhubl Kondiolka dvanáct kilogramů. „Letadlem do Ulánbátaru jsme táhli lodě, takže pro jídlo už nezbylo místo. Na tržišti v Moronu jsme si za dvě stě padesát korun nakoupili jídlo na dvacet dní, takže jsme se živili polévkami, plackami z mouky, gurilem, což je typická mongolská hmota, která se zalévá vodou, a rybami. Jenže ty já bohužel nejím,“ dodává s úsměvem.

Členové výpravy přespávali v minus dvaceti ve stanech při řece. „Člověk tam úplně přehodnotí svůj život. Nebyl tam čas na strach, ani jsme pořádně nevěděli, do čeho jdeme. Řekl bych, že teď už nás jen tak něco nepřekvapí,“ myslí si Kondiolka.