Předchozí díly seriálu najdete ZDE

František Seraph Joseph Carl Johann Nepomuc Quirit osmý kníže von Dietrichstein zu Nikolsburg, hrabě von Proskau-Leslie (28. 4. 1767 Vídeň -10. 7. 1854 Vídeň), nejstarší syn knížete Karla Jana, začal svoji kariéru u armády roku 1787 jako poručík ženijního sboru, při stavbě pevnosti v Josefově.

O rok později byl poslán do generálního štábu a v roce 1789 svým působením při obléhání Berbia vzbudil pozornost polního maršála Gideona Laudona. V září téhož roku získal dekret majora a byl jmenován pobočníkem Alberta vévody sasko-těšínského. Poté se vrátil zpátky k ženijnímu vojsku, kde uplatnil své rozsáhlé technické znalosti.

V roce 1793 se vyznamenal v bitvě u Valenciennes (23. 5.) proti revolučnímu vojsku Francie. Při útoku na velký hornwerk pevnosti (předsunuté opevnění se dvěma polobastiony k ochraně přístupových cest) 25. července 1793 se sám postavil do čela útoku a byl mezi prvními, kdo překonali tuto silně bráněnou část opevnění.

Dosažené pozice pak uhájil a podnikl účinná opatření, která podstatnou mírou přispěla k rychlé kapitulaci pevnosti o tři dny později. Za to mu císař udělil rytířský kříž Vojenského řádu Marie Terezie. Poté se zúčastnil ještě dobývání několika dalších pevností (Le Quesnoi, Maubeuge a dalších). V roce 1796 byl povýšen do hodnosti generálmajora. Kníže byl také c. a k. komoří a tajný rada.

Záhy ale roku 1796 odešel z armády do diplomacie a odcestoval jako rakouský vyslanec k carskému dvoru Alexandra I. do St. Petěrburgu s cílem uzavřít s Ruskem spojenectví proti Francii. Toho se mu podařilo dosáhnout a poté byl vyslancem v Berlíně a Mnichově. V roce 1800 se kníže vrátil zpátky do armády a zúčastnil se tažení v Německu.

Za svého vyslaneckého pobytu v Anglii si oblíbil britský parlamentní systém, čímž ve své době rozhodně nebyl výjimkou, a naopak si po svém berlínském pobytu zprotivil vše pruské.

Netajil se svým kritickým názorem na rakouský politický systém, císaře Františka I. a některé jeho ministry (v archivu jsou uloženy karikatury a opisy posměšných rýmovaček na císaře i jeho ministry). Jako povýšený a samolibý aristokrat nevybíravými slovy kritizoval politiku kancléře knížete Metternicha, a proto byl vládou z Londýna odvolán.

Kníže František Dietrichstein pak předložil návrh na federativní uspořádání habsburské monarchie, které snad mohlo pomoci ji udržet pohromadě i v budoucnosti. Vláda reagovala rozpuštěním jeho vídeňské zednářské lóže. Aby knížete „uklidnil“, udělil mu císař František I. Řád zlatého rouna, který ale odmítl převzít. Tím kníže způsobil společenský skandál, který dlouho poutal pozornost vídeňské společnosti.

Znechucen politikou se pak uchýlil na své jihomoravské panství v Mikulově, k velké radosti vlády a dvora. Zde pak věnoval mnoho sil a prostředků na zvelebení svého rezidenčního města a zámku a zaváděl nové výrobní postupy v průmyslu. Byl známý svou dobročinností a podporou věd, a proto ho v roce 1850 město Vídeň jmenovalo čestným občanem. Byl velmi ironický a bývá považován za posledního představitele osvícenství na Moravě.

Mikulov se za napoleonských válek stal několikrát hostitelem významných osobností a jednání. V roce 1805 zde proběhla mírová jednání po bitvě u Slavkova. K dalšímu významnému jednání došlo po Napoleonově porážce u Lipska roku 16. - 19. října 1813 a také po jeho pádu v roce 1814.

Kníže František Josef byl významným národohospodářem, vojákem a diplomatem. Roku 1797 se oženil v Petrodvorci u St.Petěrburgu s literálně i výtvarně nadanou ruskou šlechtičnou Alexandrou Andrejevnou hraběnkou Šuvalovovou (1775 - 1845).

Tento sňatek podle dobových svědectví velmi podporovala matka nevěsty hraběnka Jekatěrina Petrovna, která patřila mezi přátele carevny Kateřiny II. a měla pověst intrikánky (následník trůnu ji nazval „velká štěkna“). Tento sňatek knížeti otevřel dveře do nejvyšší ruské společnosti, ale nebyl šťastný. S hraběnkou Alexandrou měl kníže jen jediného potomka, knížete Josefa Františka.

Kněžna Alexandra s matkou přestoupily z pravoslaví na katolické náboženství a cestovaly po Evropě. Kníže František rozhodl o přestavbě požárem poškozeného loretánského kostela na náměstí v Mikulově na rodinnou hrobku Dietrichštejnů, kterou město Mikulov nedávno opravilo.

PAVEL JUŘÍK (Autor je historik, který se zabývá významnými šlechtickými rody)