Poštoran Karel Křivánek v lednu oslavil šedesátku a právě vystavuje svá díla za poslední čtyři roky v břeclavské synagoze.

Kdy a kde jste se narodil? A jaké jste měl dětství?

Narodil jsem se čtvrtého ledna před šedesáti lety Na Řádku v Břeclavi. Vyrůstal jsem ve stísněných poměrech. Maminka mě zavírala do nočního stolku a na den jsem dostával krajíček chleba a tři kostky cukru. Byt byl plný štěnic, ucholářů a netopýrů.

Vy si děláte legraci…

Já jsem nikdy v životě nelhal. Ale ne, z vyprávění svých rodičů vím, že už jako útlé pachole mě bylo možné nalézt, jak si čmárám na pytlíky od mouky nebo jiné papíry.

Takže jste se s výtvarným nadáním narodil?

Protože jsem vyrůstal v krejčovské rodině, nejdřív jsem kreslil krejčovskými křídami ma kvalitní látky. Ty mi ale odebrali a dali mi tužku a papír. A tak jsem kreslil, kreslil a kreslím až doteď.

Jakou jste vystudoval školu?

Absolvoval jsem břeclavskou žlutou školu, výtvarku mě tam učila paní učitelka Štefanová. Hned potom jsem šel doprava, na lidovou školu umění. Tam jsem chodil do výtvarného oboru, kde učila opět paní učitelka Štefanová a Mikuláš Kovařík. Paní učitelka byla výrazným představitelem moderní moravské keramiky šedesátých let. To mělo velký vliv na moji pozdější orientaci právě na keramiku. Mikuláš Kovařík to stejné. Poté jsem odešel na břeclavské gymnázium, kde jsem se věnoval životu středoškolského studenta se všemi jeho půvaby.

A potom? Jak jste pokračoval s výtvarničinou?

Pak už je to poměrně složité, byla tam spousta kliček a cest. Vystudoval jsem na filozofické fakultě teorii kultury v Olomouci a pak jsem si ještě dodělal doktorát. Mezitím jsem stále kreslil a maloval. A dá se řít, že na jedné z mých zastávek v roce 1974 jsem měl v jídelně národního podniku Gumotex první výstavu svých kreseb.

Jaký měla tenkrát úspěch?

Stál jsem v montérkách opodál a sledoval jsem, jestli se vůbec někdo bude na ta díla na stěnách dívat. Neutíkali.

Lidé vás ale znají spíše jako keramika…

Člověk se nějakou dobu hledá. V osmdesátých letech jsem maloval jako o život. Měl jsem ateliér spou s Cyrilem Urbanem a Františkem Hodonským v hospodě U Bílého beránka, kde je nyní Československá obchodní banka. A byli bychom tam doteď, kdyby ji nezrušili a nám neřekli, abychom se vystěhovali. Oba dva mí starší a váženější kolegové se přestěhovali do svých ateliérů, já jsem svůj ateliér uskladnil u tehdejšího profesora břeclavského gymnázia Rudolfa Mazorka. kde je dodnes.

Ale vždyť malujete doma ve sklepě, nebo ne?

To je pravda. Tam už se ale přes všechny ty věci nedá ani hnout. Já vždycky něco odsunu, ale je tam toho spousta. A také se na všechno s odstupem času dívám. To je důležité, abych si uvědomil, co mám někam rozvinout, a co už třeba nemám dělat.

Kdy jste se dal na keramiku?

Ještě než jsem se oženil, měl jsem silnou potřebu třetího rozměru. Poslední obraz jsem namaloval někdy v osmdesátých letech. A pak už nastala éra, kdy jsem deset let intenzivně dělal kreamiku. Úplně mě posedla. Tak jsem se od legračních postaviček ptáků, koček a všeho možného dostal až k něčemu snad trochu serióznějšímu. Ke keramické plastice, reliéfům, experimentoval jsem se střepy, kysličníkem a vším možným.

Proč vlastně ten zlom nastal?

Tenkrát mě fascinovala možnost třetího rozměru, plastičnost, tvárnost materiálu, řemeslo, které je jedno z nejstarších po prostituci. V té době se také hodně začal projevovat zájem o pravěk, takže se mi to tam všechno nějak dostávalo. A nějakým finálním závěrem byly věci, které jsem vystavil v roce 2002 v Galerii výtvarných umění v Hodoníně. A velký kachel, který je ve vestibulu hotelu Akademie ve Velkých Bílovicích. Keramika se mi čím dál víc začala stávat takovými hliněnými obrazy. Miluji barvy, takže jsem vše barvil, glazuroval, ty reliéfy byly plošší ryté. A najednou, když jsem byl připravený, že budu dělat nějaké větší formáty, se to všechno zlomilo. Poštorenskou keramiku koupil jiný majitel, postupně utlumoval její výrobu, takže už jsem ani technologicky nemohl dělat to, co jsem chtěl.

Jak jste na to reagoval?

Do jisté míry mě to zarmoutilo, ale věci na výstavu v roce 2002 už jsem měl připravené. Tak jsem začal malovat pastely a velké kresby. Najednou jsem dostal zase chuť malovat. Zjistil jsem, jak skvělé jsou akrylové barvy.

Co děláte ze všeho nejradši?

Nejradši nedělám nic. Kdybych byl pracovitý a systematický, tak už bych byl možná dávno mrtvý.

Jak jste se dostal k učení na umělecké škole v Mikulově?

Odešel jsem z okresního úřadu, kde jsem pracoval na odboru kultury. A dostal jsem nabídku, jestli bych nechtěl učit. Tak jsem se jí chopil a patnáct let jsem jezdil do Mikulova. Mezitím jsem samozřejmě stále psal texty, otevíral výstavy, psal fejetony, odborné články, něco vyšlo v knihách. A také oddávám. Někdy se mi stávalo, když jsem jezdil do Mikulova, že lidé zastavili a říkali: „My vás známe, vy jste nás oddával.

Je o vás známo, že jste do školy v Mikulově jezdil roky stopem. Proč?

Každý má rád jinou formu adrenalinu. Je pravda, že někdy mi bylo ouzko. Ale zase to vynahradilo to, že jsem byl stále ve styku se spoustou lidí, mohl jsem poslouchat jejich příběhy a zhodnotil jsem to ve svých fejetonech, které píšu pro týdeník Nový život. Když to tak teď počítám, za celou dobu už jsem pro různé noviny napsal okolo pětistovky fejetonů.

A baví vás to ještě? Kde berete nápady?

Fejetony jsou zase teď můj adrenalinový sport. Řeknete si, však co, času dost. Ale najednou už někdo z redakce volá, že čeká na fejeton. A musím zabrat. Termín, to je inspirace úžasná. A taky víno, ženy, zpěv, léto, zima, můj pes a kolo. No prostě všechno možné.

Co vás inspiruje u obrazů?

To je tak. Když člověk maluje už několik let, tak si vytvoří určitý okruh témat a motivů, ke kterým se cyklicky vrací. Je to krajina, figury, lidé, vzpomínky na ty, kteří tou krajinou šli. Jsou to také ikarové, andělé a ptáci. Zkrátka většina té létající havěti je mi velice blízká. Asi tím, že se jmenuju Křivánek a chybí mi na začátku jen to „s“, tak mám velkou touhu letět a vnášet se. Ale protože jsem strašná máčka, tak vždycky, když letím letadlem, čekám, že vyšlehnou plameny a zřítím se dolů.

Víte, u koho skončila všechna ta vaše díla?

Že bych se vždycky večer zadíval do dálky a řekl si: Ano, jak je ti moje keramiko ve Spojených státech, v Austrálii, jak je ti v severských zemích? Co ti Rakušané s tebou udělali? Vůbec to neeviduji. Ale nic ještě nemám v Africe a ani u Eskymáků.

Jak jste se dostal k Sdružení břeclavských výtvarníků?

Jednoduše. Byl jsem u jeho založení. Jsem také členem Sdružení brněnských keramiků, Unie českých výtvarných umělců, neformálního sdružení poštorenských výtvarníků.

A co vaše současná práce v břeclavském muzeu?

Našel jsem práci, která mě baví, naplňuje mě, je tady kolektiv lidí, se kterými se dobře spolupracuje.

Teď jste oslavil kulaté narozeniny. Jaké máte přání do dalších let?

Rád bych na tomto světě nadělal ještě dost blbostí.