Jak skutečně vypadaly langobardské ženy v šestém století našeho letopočtu, jejichž hroby také nyní zkoumají archeologové v katastru zaniklé obce Mušov u Pasohlávek na Brněnsku, se lidé dozvědí možná už na konci letošního roku.

Antropologové z brněnského Archeologického ústavu Akademie věd totiž chystají rekonstrukci podoby několika zemřelých žen. Jejich vzhled by pak mohli obdivovat příchozí v pasohláveckém návštěvnickém centru Brána do Římské říše. „I tehdy šperky podléhaly módě. Zajímavé na nich je to, že se v průběhu času mění. Na základě toho je pak možné hroby přesněji datovat. Jiné spony se nosily na konci pátého století, jiné pak v polovině šestého,“ vysvětluje přímo na místě Zuzana Loskotová, která se specializuje právě na výzkum této historické etapy lidských dějin.

Grantový projekt s názvem Langobardská populace na Moravě. Interdisciplinární výzkum nekropolí doby stěhování národů, jehož výsledkem bude mimo jiné i obsáhlá publikace, ještě není ani ve své polovině. Odhalit se archeologům na poli osetém vojtěškou nedaleko novomlýnských nádrží podařilo na šestasedmdesát z možná více jak dvou set padesáti langobardských hrobů.

Právě zde měli Langobardi hřbitov. A to přímo v místech, kde se nacházelo sídliště již v době bronzové. V období stěhování národů šlo o významnou oblast celého prostoru ležícího severně od Dunaje „Koncentrace hrobů je na našem území nebývalá. V celém středním Podunají jde o jedno z největších takto datovaných pohřebišť. Značí to, že v oblasti musela být v šestém století velká koncentrace obyvatel, kteří zde následně i založili hřbitov. Vzhledem k množství hrobových míst byl centrálním, kam pohřbívali zemřelé z více vesnic,“ přibližuje Loskotová.

Pohřebiště je známé asi deset let. Archeologové a antropologové zde hroby postupně pomalu odkrývají, pečlivě je zkoumají, dokumentují a analyzují. „Lidé tehdy pohřbívali takzvaně kostrově. Mrtvé ukládali celé do hrobové jámy, nespalovali je. Do hrobu vkládali spoustu milodarů. Pro bojovníky byla typická bojovnická výbava. Většinou tedy takoví muži dostali do hrobu zbraně. U žen šlo pak o krásné langobardské šperky,“ vypráví vedoucí výzkumu.

Odborníci nyní budou zkoumat nejen to, jak zde Langobardi žili, ale také čím se živili, jaké neduhy je trápily a případně, na co a v jakém věku umírali. „Tato populace vypadá jako relativně zdravá. I na momentálně odhaleném hrobě mladého bojovníka se potvrzuje, že šlo o dospělé jedince s krásným chrupem, který si často udrželi až do vysokého věku. Co se zranění týče, nenarazili jsme dosud na nic dramatického. Čas od času nacházíme kupříkladu špatně zhojené zlomeniny a ve vyšším věku je charakteristickým rysem opotřebení zad,“ pokračuje antropoložka Eva Vaníčková.

Lidé, kteří pod Pálavou žili, se nezřídka dožívali i na tu dobu vysokého věku. „Jsou zde pochovaní i lidé okolo šedesátky. Průměrně však tak ve věku pětačtyřicet až padesát let. Ženy umíraly dříve, zřejmě i ihned po porodech. Jsou zde také hroby dětí. Faktem je, že v té době se dospělosti dožívalo tak padesát procent z nich,“ říká antropoložka.

Zvědaví jsou odborníci z Archeologického ústavu Akademie věd především na výsledky zkoumání izotopů dusíku a uhlíku. Ty jim mají prozradit více o tom, co v tomto období Langobardi jedli. „Strava sehrála velkou roli i v tom, jak byli lidé velcí. Samozřejmě v dlouhodobém kontextu generací. Kupříkladu tento válečník měl až sto sedmdesát centimetrů a byl to opravdu kus muže,“ ukazuje Vaníčková.

Zachovalý chrup zase zřejmě svědčí o tom, že tehdejší obyvatelé oblasti pod Pálavou nejedli rafinovaný cukr a měli pestrou stravu. „Uvidíme, za se nám potvrdí teorie, že bojovnická družina holdovala více bohaté a masité stravě, zatímco ženy, děti a nižší společenské vrstvy se živily převážně stravou rostlinnou,“ naznačuje Loskotová.

Tým vědců překvapuje, že hrob válečníka, který ležel pohřbený s kopím, dvěma psy a koňským udidlem, nebyl vykradený. „To je totiž opravdu rarita. Možná v tom hrálo roli i to, že ho pohřbili velice hluboko, a to až sto osmdesát centimetrů pod zem. Na tomhle pohřebišti přitom leží lidé běžně v hloubce metru až metru dvacet. Ukazuje to snad i na jeho společenské postavení. Čím větší a hlubší jáma, tím větší význam. Opravdu mu při pohřbívání věnovali péči. Uložili ho se všemi náležitostmi a s milodary,“ zdůvodňuje vedoucí výzkumu.

Podotýká, že ani tento hrob však pozornosti vykradačů neunikl. Vědci soudí podle šachty, která směřovala na oblast hrudníku, a také podle pohnuté holenní kosti.