Léčba je jen část cesty z pekla, říká bývalá alkoholička. Nepije už patnáct let

Dnes už Helena nepije patnáct let a byť si stále musí dávat pozor, aby nespadla zpět do propasti, je na tom už tak dobře, že dokonce pomáhá ženám, jež se v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech pokoušejí uniknout ze spárů démona alkoholu. S Deníkem se podělila o svůj příběh.

Vodku jsem pil už od rána. Dluhy mi narostly na milion, říká Petr o alkoholismu

Česko Exkluzivně

„Alkohol jsem poprvé ochutnala někdy v osmi letech, to mi ale nechutnal a vyplivla jsem ho. Poprvé skutečně pít s vrstevníky jsem šla někdy v patnácti letech. Ne, že by mi to chutnalo, ale zaujalo mě, jak jsem se cítila, byla jsem uvolněnější, sebevědomější. Prostě se mi líbilo, jak na mě alkohol působil,“ popisuje Helena s tím, že období jejího dospívání bylo divočejší.

„Pití bylo stále intenzivnější, neměla jsem klapku. Byť jsem měla ze svého okolí zkušenost, co může alkohol způsobit, neuvědomovala jsem si, že by se to mohlo stát i mně,“ přiznává s odstupem let.

Problémy vyřešit nedokázala 

Když jí bylo šestnáct, sedmnáct let, opíjela se několikrát do týdne. Lahev vína za den či více nebyla problém. Frekvence popíjení se stále zvyšovala.

„Období dospívání je náročné, člověk se utváří a alkohol si v té době vybírá velkou daň a dokáže prohloubit věci, které máte v sobě. Situace se vám ještě zkomplikuje, ať již vztahy v rodině, tak vlastně celkový život. Vy kvůli alkoholu nic neřešíte. Vy víte, že vám na něco funguje, a řešíte problémy jím. Odsouváte je, nabalují se a vše se zhoršuje. Tím jsem se dostávala do situací, se kterými jsem si nevěděla rady, nedokázala jsem je řešit napřímo,“ vzpomíná.

Vypila pět litrů vína denně. Věděla jsem, že umřu, říká bývalá alkoholička

Česko

Měla problémy ve škole a vše vygradovalo tak, že před maturitou už nemohla pokračovat ve studiu a musela ho přerušit.

„Stále jsem si ale problémy s alkoholem nepřipouštěla. Navíc se do toho začaly nabalovat i léky, které jsem zneužívala, dnes vám je lékaři snadno předepíší. Doma samozřejmě vnímali, že není vše v pořádku, a tak jsem nastoupila léčbu. Jenže ta byla psychiatrická a nebyla zaměřená na závislosti. Pomohla mi, to určitě, ale nevyřešila můj problém s pitím. Byla jsem však stabilizovanější a příští rok dodělala školu,“ líčí další část svého života.

Přiznává, že pak se ale k pití zase vrátila a bylo stále intenzivnější. Přinášelo jí to stále větší problémy, zejména v rodinných vztazích. Cítila se nepochopená, až jako vyděděná, což psychice samozřejmě nepřidá.

close info Zdroj: Shutterstock zoom_in

„Dnes s odstupem času chápu, že už doma neměli kapacitu, emoční, psychickou, aby vás neustále z něčeho tahali, aby vás neustále podporovali. Já navíc nechtěla slyšet jejich rady, protože můj životní styl mi vyhovoval. A to i přesto, že jsem už měla i problémy v práci. Tehdy jsem se často chovala tak, že jsem se za sebe styděla. On ve výsledku vám pak už ten alkohol nefunguje na nic, máte výčitky, pocity viny, studu. Ale pijete, protože to nedokážete zastavit. Pila jsem v hospodách i doma, tam pak stále častěji. Otevřela jsem si lahev a pila,“ otevřeně popisuje.

V 25 letech, kdy přišla kvůli pití o partnerský vztah, si ale řekla „tak dost“ a rozhodla se pro léčbu.

Obrečela to, ale léčbu vydržela

„V tu dobu byla jediná možnost protialkoholní léčba v Psychiatrické nemocnici v Dobřanech. O té se tehdy povídalo leccos, takže jsem to obrečela, ale šla jsem do toho, už nebylo kam couvnout. Když jsem tam nastoupila, nebylo místo a byla jsem na sběrném oddělení, což byl šok. Když vidíte ty různé anamnézy, tak to vás hodně rychle přivede k rozumu. A to je to jediné, co vás může zachránit. Chcete spolupracovat, protože se z toho místa, které není moc pozitivní, chcete dostat,“ líčí Helena.

Odborník na alkoholismus Michal Miovský: Kalamitní situace je u samoživitelek

Zdraví

„Pak jsem se dostala na oddělení závislostí, kde to bylo lepší. Začátek byl hodně náročný, potýkáte se s depresemi, musíte si uvědomit, v jakém bodě se nacházíte. Co jste si způsobila a že ta cesta z toho nebude jednoduchá. Musíte cítit zodpovědnost. Ta psychická stránka je horší než ta fyzická, kdy vám není dobře, kdy se vyrovnáváte s abstinenčními příznaky,“ dodává.

V léčebně strávila více než čtyři měsíce. Vydržela, i když to bylo velmi těžké. „Léčba je hodně náročná. Musíte se porýpat sám v sobě, musíte dodržovat režim, psát si deníky, vycházet s kolegyněmi. Jsou tam čtyři ženy na jednom pokoji, každá je jiná, každá má jiné problémy. Pracují tam s vámi, absolvujete terapie. Je to velmi intenzivní. A to jsou Dobřany lidštější. Podle informací, co mám od jiných pacientů, jsou jiné léčebny tvrdší,“ říká Plzeňanka.

Hlídat se musí pořád

Léčba je ale jen jedna část cesty z pekla, to, co po ní následuje, není o nic lehčí. A trvá to mnohem déle, než léčba samotná. Chcete-li vydržet nepít, musíte se určitými pravidly řídit neustále.

„Abyste to zvládli, musíte být rozhodnuti. Nemůžete to dělat kvůli rodině či něčemu jinému, ale musíte chtít, musíte cítit, že to je pro vás dobré, že vám to pomůže. Je to tak trochu na sílu, je to náročné. Dodržovala jsem suchou domácnost, nechodila na riziková místa. To se snažím stále, i po 15 letech. Dodnes přemýšlím, kam mohu jít a na jak dlouho. Vždy musím zvažovat, kdy to pro mě může být ohrožující. I třeba proto sedíme v kavárně, do hospod nechodím,“ vysvětluje Helena, která dokázala během abstinence vystudovat vysokou školu a živí se jako obchodnice.

Hodně jí pomohl sport. Začala s ním už v Dobřanech a sportuje dosud.

První česká záchytka: šlo o světový unikát, udivila netradiční metodou léčby

Česko

Těm, kteří nevědí, čím si prošla, dokáže říct ne, když jí nabízejí alkohol. „Blízcí chápou, že nepiji, a podporují mě. Díky tomu se mi změnil život a moc se mi napravily rodinné vztahy. Cítím se lépe psychicky i fyzicky. Neříkám, že je vše zalité sluncem, ale život se mi hodně zlepšil. Díky abstinenci lépe zvládám i těžké situace, které život přináší,“ říká Helena.

Ta se jednou za rok do Dobřan vrací, aby se setkala s personálem, vyléčenými alkoholičkami a především současnými pacientkami, jimž vypráví svoje zážitky a dodává sílu v nelehkém boji se závislostí. „Věřím, že můj příběh může někomu pomoci. A chci se také odvděčit léčebně, kde dělají těžkou práci a dělají ji dobře,“ uzavírá.