Pomáhala tamním dětem. Prodělala si malárii i břišní tyfus, přesto jí Afrika učarovala a chce se tam znovu vrátit.

Kde jsi přesně byla a jak ses tam dostala? Co bylo náplní tvé práce?
V Kongu jsem působila jako dobrovolnice ve městě Lubumbashi. Pracovala jsem v salesiánském centru pro kluky z ulice a náplní mojí práce bylo především učit a doučovat na základní škole slabší kluky. Někteří z nich zůstávali v centru na internátě, kde jsem se starala o knihovnu, kam si chodili odpoledne půjčovat knížky, a ti malí si tam zase chodili hrát. Ale jako jedna ze dvou ženských pracovních sil v celém centru jsem dělala, co zrovna bylo potřeba – vařila, žehlila, zašívala. Taky jsem měla na starosti všechny počítače v centru, protože ač bez valného informatického vzdělání jsem byla tamními považovaná za odbornici. Za velký úspěch považuji, že se mi podařilo rozjet takovou malou internetovou kavárnu, kam chodili lidé z okolních čtvrtí.

Jsi ráda, že jsi doma, těšila ses do České republiky?
Doma jsem samozřejmě ráda. Ale z Afriky se mi odjíždělo těžko.

Afrika ti učarovala. Čím to?
Afrika mi opravdu učarovala. Myslím, že to mají na svědomí hlavně lidé. Určitě to bylo i tím, že jsem pracovala s dětmi. Byla jsem si jistá, že jsem na správném místě a dělám něco užitečného nejen sama pro sebe. A to je pocit k nezaplacení.

Co ti ta cesta dala a co vzala?
Dala mi hodně, určitě víc, než mi vzala. Donutila mě dospět a některé věci si ujasnit. Přehodnotila jsem své naivní ideály o malých černoušcích vděčných za jednu pastelku. Takhle to není. Kluci byli vděční třeba jen za to, že jsem byla s nimi, že jsem si s nimi povídala nebo jim pomohla s něčím do školy. To je asi to nejdůležitější, co jsem se od nich naučila. Nejde o pastelky, ale o lidské hodnoty. A skoro roční pobyt v úplně cizí kultuře, to je taky velká zkušenost. Člověk si uvědomí, že všechno, co má, není samozřejmostí. Ale že se dá dobře žít i bez spousty věcí, které my tady v Evropě považujeme za nezbytné. Někteří se mě ptají, jestli mi nevadí, že jsem v Africe ztratila rok života. Ale já si myslím, že jsem ho neztratila, spíš jsem v Africe rok života získala.

Ztrátou života asi myslíš studium, které jsi odsunula. Co teď chceš studovat a změnila Afrika i v tomto tvé sny?
Tento rok mi pomohl ujasnit si, co chci dělat. Před odjezdem jsem si nebyla jistá. Chystám se teď studovat medicínu.

Splnily se tvé představy, co chceš v Kongu dělat a čeho dosáhnout?
Realita předčila očekávání. Po prvním půlroce, který byl spíš aklimatizační, už jsem se opravdu vrhla do práce. S kluky ve škole jsme za tu dobu udělali velký pokrok. A jak už jsem říkala, podařilo se mi zprovoznit pět počítačů, které jsme potom pronajímali na internet, abychom získali alespoň to málo peněz na provoz centra, jinak totiž centrum žije jenom z dárcovství. Potom už mi dokonce i lidé z okolních center nosili počítače, abych jim je opravila.

Po čem se ti stýskalo?
Zní to možná banálně, ale nejvíc mi chybělo jídlo. Měli jsme každý den k obědu rybu na rajčatech a tu jsem už po pár měsících nemohla ani vidět. Musela jsem zavřít oči a usilovně myslet třeba na svíčkovou. Prvních pět měsíců jsem byla v celém centru sama holka a trochu mi chyběla dívčí společnost, to se ale naštěstí v lednu změnilo. Ve dvou už to šlo líp.

Loni se u nás konaly volby. Sledovala jsi je? Zajímalo tě to?
Zprávy z české scény ke mně opravdu moc nedoléhaly. Jakmile se člověk vzdálí a opustí Evropu, začne svět vnímat v širších souvislostech a sleduje spíš zprávy ze světa. S tamními nás zajímaly nepokoje v Egyptě, prezidentské volby v Pobřeží slonoviny, Lybii, rozdělení Súdánu a podobně.

Připomínalo ti něco v Africe domov? Znají místní něco typicky českého? Například Krtečka, nějakého politika nebo spisovatele?
Domov v Africe mi připomínala snad jedině česká vlajka, kterou jsem si demonstrativně nalepila na dveře. A taky pivo, to tam mají dobré. Kluci byli schopní mi vyprávět pohádku o Budulínkovi, ale to jenom proto, že už tam přede mnou čtyři české dobrovolnice byly. Salesiáni od nich zase znají slivovici a nemůžou si ji vynachválit. Známý je v Kongu brankář Petr Čech. Jednou jsem ve městě potkala i člověka s dresem Pavla Nedvěda.

Co máš dál v plánu?
Teď je pro mě důležité hlavně studium vysoké školy. V době přijímacích zkoušek jsem byla ještě v Africe, a tak mě to čeká až za rok. Do Afriky se ale určitě budu vracet, chtěla bych kluky z centra zase navštívit. Chybí mi.

RADKA RAFLOVÁ