Již několik měsíců nad Českem vlaje bílá vlajka ze strany Nadace knížete z Lichtenštejna v podobě nabídky smíru a rovnocenného jednání české a lichtenštejnské strany. Jak toto téma vnímají lidé v Lichtenštejnsku. Zajímá je vůbec?
Nemyslím si, že by toto téma bylo dominantní pro všechny občany Lichtenštejnska, ale jistě jsou zde lidé, které to zajímá. Kupříkladu teď v polovině dubna budu mít povídání o svojí činnosti vůbec prvního honorárního konzula Lichtenštejnského knížectví v České republice pro kruhy lichtenštejnských historiků. Tito občané mají o téma zájem a to do té míry, že si pozvou hosta z České republiky, aby jim k tomu něco řekl.
Lichtenštejnské knížectví podalo na Českou republiku mezistátní stížnost k Mezinárodnímu soudu pro lidská práva do Štrasburku. I kvůli zhruba sedmatřiceti občanům Lichtenštejnska, kteří se domáhají svých majetků zabavených na základě Benešových dekretů podobně jako šlechtický rod. Kdo jsou vlastně tito lidé?
Tato stížnost je podaná kvůli zpochybňování suverenity Lichtenštejnského knížectví a jeho identity. Lidé, za které se vláda postavila, jsou obyčejnými občany Lichtenštejnska, nejsou to jen aristokrati. Přišli o domy, o polnosti či o obchody. Existuje dokonce veřejný jmenný seznam, který sestavila česko-lichtenštejnská komise historiků a prezentovala jej v časopise Matice moravská. Zde můžeme kupříkladu vyčíst, že jednomu člověku zabavili komunisté vkladní knížku na deset tisíc korun, jinému zase auto značky Škoda Popular nebo dům, v němž žil. Zkrátka běžné věci.
play_fill
Takže nejsou všichni s příjmením Lichtenštejn?
V žádném případě. Takových jmen je možná jen pět. Mezi těmito Lichtenštejnci je i několik Židů, kteří se vrátili z koncentračního tábora a Československo je okamžitě vyhostilo jen proto, že měli lichtenštejnský pas. Pocházím z jižních Čech a vím, že jeden z těchto případů se týkal například i Písku. Zde se jednalo o zabavení obchodu. Komunisté zkrátka sebrali každému ševci i verpánek. A snažili se využít všech cest k tomu, aby lidi obrali. V případech, o kterých se bavíme, se ale šlo cestou, jež se odvolávala na dekrety prezidenta Beneše, což neodpovídalo skutečnosti. Aniž se dotýkáme podstaty tohoto pramenu práva, ani nebyly naplněny podstatné faktory, které by opravňovaly k aplikaci dekretů k občanům Lichtenštejnska.
Kdybychom se vrátili k té dohodě. V čem jiném by kromě správy památek mohla prospět a být užitečná?
Čistě pragmaticky a materiálně viděno jsme v situaci, kdy se Česká republika nenachází v nejoptimálnější fázi svého ekonomického vývoje. Nabídka smíru je, řekněme, určitým příslibem nemalých finančních prostředků. Ty by do diskutovaných hospodářských a památkových celků, které by případný fond spravoval, byly s největší pravděpodobností zaslány.
Mohlo by to tedy vypadat tak jako v Rakousku, kde stát na řadě projektů s Lichtenštejny spolupracuje?
Ano. Ve své dřívější činnosti jsem se zabýval oblastí památkové péče a musím říci, že právě třeba sousední Rakousko je krásným příkladem, jak vypadají lichtenštejnské investice v sousední zemi. A nejen, co se týká konkrétní oblasti památkové péče. Namátkou třeba majorátní městský palác Lichtenštejnů ve Vídni. To je barokní perla z konce sedmnáctého století, která byla na začátku roku 1945 velmi vážně poškozena, když na ni spadlo letadlo. V roce 2014 byla dokončena jeho rekonstrukce, která stála asi sto milionů eur.
Z jakých zdrojů byla finacovaná?
Peníze nešly ani od rakouského státu, ani od Evropské unie. Lichtenštejnsko ani není jejím členem. Šly ale přímo z vlastních lichtenštejnských zdrojů. Zde tedy konkrétně můžeme vidět, jak by takový vstup mohl vypadat. Podobně by se dala zmínit třeba i galerie v Zahradním paláci ve Vídni. Už v roce 1807, kdy to zdaleka ještě nebylo běžné, Lichtenštejni otevřeli tento palác lidem jako veřejně přístupnou galerii prezentující jimi vlastněná umělecká díla.
To jsme ovšem stále u památek…
Máte pravdu, kdybychom ale od památkové péče odhlédli, pak bychom třeba narazili na velký přírodní park Sparbach ve Vídeňském lese, jenž je vůbec nejstarším v celém Rakousku. Jde o mimořádně dobře udržované přírodní území a krajinářskou perlu sloužící široké veřejnosti. Sneslo by to určitou paralelu s Lednicko-valtickým areálem. Vidíme snahu státu se o něj starat, to ano. Ovšem kdyby se spojily síly, mělo by to mnohem větší efekt. Takový, jaký vidíme v Rakousku, kde Lichtenštejnové investují.
Vstřícnost ze strany českého státu by měla být vyjádřena tím, že by došlo k dohodě o společné správě. Ne restituce, ne kompenzace, ale kooperace. Nešlo by o žádnou obdobu církevních restitucí, byl by to jiný model zaměřený na společnou správu společně budovaného obrovského kulturního bohatství, které tady Lichtenštejni tři čtvrtě tisíciletí budovali.
Fond by se týkal společné správy a péče. Do jakých odvětví by ještě zasahoval?
Kromě památkové péče by šlo i o krajinářství nebo třeba lesnictví. To jsou dosti důležité doprovodné faktory. Třeba co se lesnictví týče, Česká republika je tvrdě zasažená kůrovcovou kalamitou. Některé údaje říkají, že je jednou z nejvíce zasažených zemí v Evropě. A Lichtenštejnsko má v této oblasti velké zkušenosti. Firma Lieco, která se na tuto problematiku také zaměřuje, a se kterou spolupracuje například brněnská Mendelova univerzita, by mohla pomoci ozdravit naše lesy.
Přínos by to ale jistě mělo i jinde…
Na lichtenštejnských pozemcích za českými hranicemi vznikla mimořádně zajímavá chráněná oblast, kam se navíc vracejí různé druhy vodního ptactva. Obdobný efekt by to mohlo mít i na moravské straně. A to nemluvím o ekologii nebo třeba turistice. Stačí se podívat do Lichtenštejnska. Rozlohou je sice malé, ale protínají ho desítky skvěle obhospodařovaných turistických tras. To všechno jsou příklady, které mohou být inspirací.
Fotogalerie: lednice zámek a park
Řada lidí má dojem, že nabídkou smíru vše skončilo jaksi na mrtvém bodě. Postupují nějak jednání?
Velmi záhy se vyjádřila k iniciativě jedna z koaličních stran, a to křesťanští demokraté. Označila ji za zajímavou, pozitivní a zmínila, že je moudré se jí zabývat. To je dosti důležitý signál. Velmi seriózně se jí zabývají ale i představitelé některých dotčených rezortů, kupříkladu ministerstvo spravedlnosti. Další jednání vyžadují určitou fázi přípravy, vláda pětikoalice je přece jen složená z různých stran a toto je věc, která přesahuje jedno volební období. Navíc je třeba jednat i s opozicí.
Otázka navrácení majetků Lichtenštejnům je stále velice živá i mezi lidmi. Máte pocit, že se s minulostí začínáme vyrovnávat nebo ne?
Je to paprsek celkového spektra vyrovnávání se s minulostí a proces, který probíhá dlouhodobě. V církevních službách jsem byl do značné míry pověřený církevními lustracemi, pak jsem působil tři roky jako ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, a právě toto téma bylo v mojí činnosti zcela dominantní. Na ministerstvu kultury jsem zase kulturu připomínání vnesl jako důležitý fenomén kultury celé společnosti. Je mi to tedy blízké i osobně.
Vnímáte u nás jistou neznalost nebo zbytečné generalizování některých otázek?
Sám pocházím ze židovské rodiny, která byla velmi zasažená německým nacionálním socialismem a na základě historie své vlastní rodiny jsem pochopil, že se nesmí dávat rovnítko mezi politickou a etnickou příslušnost žádného člověka, a že není možné generalizovat a házet do jednoho pytle. Obávám se ale, že můj názor je pořád menšinovým názorem v České republice. Panuje tady velká míra nevzdělanosti a neznalosti. A nejen v oblasti minulosti, ale i v jiných. Dobíhá informační embargo čtyřicetileté vlády komunistického režimu, který určitá témata a okruhy lidí, řekněme to orwellovsky, vaporizoval, chcete-li odklízel či likvidoval.
Zaznamenal jste rozdíly i napříč republikou?
Sídlo konzulátu je v sice v Brně, moje kompetence je ale v celé České republice. A ano, cítím značný rozdíl ve vnímání lichtenštejnské otázky na jižní Moravě a ve Slezsku a v českém prostředí na západě republiky. Na jihu Moravy a ve Slezsku je větší míra historické paměti. Lidé mají před očima památky, a ať chtějí nebo ne, informace o Lichtenštejnech k nim nějak přirozeně doputovala, i když se o ně třeba nezajímají. V Praze se sice nacházejí dva lichtenštejnské paláce, ale jejich historie je úplně jiná. Pozitivně vnímám novou výstavu, kterou uspořádalo Regionální muzeum v Kolíně k historii rodiny ve středních Čechách. Je vidět, že i zde je snaha připomínat lichtenštejnský kulturní vliv.
play_fill
Zaznamenal jste aktivity různých nadšenců a skupin obyčejných lidí, kteří se snaží zvelebovat okolí původních lichtenštejnských památek nebo i ty zaniklé obnovovat? A co na ně říkáte?
Za třicet let jsme ušli obrovský kus dopředu. Na adresu Národního památkového ústavu se mohu vyjádřit jedině pozitivně, snaží se v rámci svých možností velmi odpovědně o dědictví starat. Ale ekonomická situace země, bohužel, neumožňuje, aby byla péče o ně podpořena velkoryseji. Soukromé iniciativy jsou proto velmi důležité. Stejně tak jsou velmi důležitou podporou památkové péče i norské, islandské a lichtenštejnské fondy. A nejen památkové, ale i edukativní ve školských projektech.
Aktivitu jednotlivců je třeba podpořit, maximálně propojit a zkoordinovat. Je hodná podpory, obdivu a správná. Zachránit se díky ní podařila celá řada architektonických památek drobné sakrální architektury, která nespadá do kategorie kulturních památek. To znamená, že na obnovu takových památek Národní památkový ústav nemůže přispívat. Díky obyčejným lidem jsou ale zachráněny. To je velmi cenné a důležité.
play_fill
Mluvím o tom i kvůli Katzelsdorfskému zámečku u Valtic či obnově okolí Apollonova chrámu. Byl jste se tam v poslední době podívat?
Nebyl, ale vím o tom a určitě se tam vypravím.
Jste součástí pracovní skupiny Jihomoravského kraje, která se věnuje právě Lednicko-valtickému areálu. Čemu konkrétně?
Zahrnuje památkovou péči, krajinářství, ale spadá do ní třeba i dopravní infrastruktura. Skupina vznikla pod vedením hejtmanova náměstka Jana Zámečníka loni a jejím cílem je jakási symbióza všech prvků, které se v areálu potkávají. To ukazuje na odpovědný přístup kraje k této vzácné lokalitě. Stejně tak i fakt, že kraj nabídl rodině Lichtenštejnů, aby ve skupině měla svého zástupce.
KDO JE DANIEL HERMAN?
- Narodil se 28. dubna 1963 v Českých Budějovicích.
- V roce 1984 začal studovat Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu Karlovy univerzity v Litoměřicích. V létě 1989 byl vysvěcený na kněze.
- Mezi lety 1996 až 2005 byl mluvčím České biskupské konference.
- Od roku 2005 do roku 2007 pracoval na Lince pomoci v krizi při Policejním prezidiu České republiky. V roce 2007 požádal papeže o uvolnění z duchovních závazků (laicizaci), v čemž mu bylo vyhověno.
- V civilní sféře pracoval pro ministerstvo vnitra, jako vedoucí Informační kanceláře ministerstva kultury a jako vedoucí kanceláře Jana Švejnara.
- V roce 2010 byl zvolený ředitelem Ústavu pro studium totalitních režimů. Odvolaný byl na jaře 2013.
- Po odvolání z funkce vstoupil do KDU-ČSL a působil jako mluvčí strany a jejího senátního klubu. - Ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v říjnu 2013 kandidoval v Praze jako lídr za KDU-ČSL a byl zvolen poslancem. V roce 2014 byl jmenovaný ministrem kultury.
- Od května 2021 je historicky prvním honorárním konzulem Lichtenštejnského knížectví v České republice.
- Hovoří anglicky, německy a italsky.
Zdroj: vlada.gov.cz
