Prosíme diváky, aby opustili prostor kádiště. Tuto větu v sobotu nesčetněkrát pronesl do mikrofonu na břehu rybníka Vrkoč moderátor Aleš Vavřina. Lidská zvědavost a taky drzost totiž při slavnostním výlovu chvílemi neznala mezí.

„Rybu je potřeba sehnat z mělčiny na hranu loviště,“ popisuje Vavřina průběh zátahu. Jenže pak opět musí upozorňovat zvídavé návštěvníky, aby se nepřibližovali k místům, kde rybáři pracují. Marně. O chvíli později se ke kádím blíží skupinka lidí i s kočárkem.

Ale legrace jde stranou. Náklaďáky, které najíždějí ke kádišti, mohou klidně někoho smést. Za chvíli se dokončuje sobotní druhý zátah, u kterého asistuje bagr. Couvá a táhne napnuté lano od sítě. Jen pár metrů od něj se shromažďují další lidé.

Lano najedno praská a divže někoho z přihlížejících nezraní. „Je to hrozně nebezpečné. Když bagr couvá, jednak se řidič musí soustředit dopředu na pokyny a nevidí za sebe. A jak bylo vidět, když povolilo to lano, kdyby střelilo mezi diváky, tak může dojít k vážnému úrazu,“ podotýká Vavřina, který se při výlovu Vrkoče v roli moderátora představuje poprvé.

Kvůli neukázněným lidem má starostí nad hlavu. „Když jdou za couvajícím náklaďákem lidé s kočárkem, tak to je škoda slov,“ kroutí hlavou.„Jak někdo může stát dole? Oni mají výjimku?“ ptá se nervózní starší žena při pohledu na některé děti i dospělé, kteří patří k rybářům.Ty, kteří nemají u kádí co dělat, nemilosrdně posílá za pásku i vodník Rumpolec, který se přijel na tu slávu podívat.

Lidé se dobře baví. Jsou i svědky slavnostního pasování mladého rybáře Tomáše Coufala do Petrova cechu. Chudák musel nakloněný nad kádí zírat kaprovi do očí, zatímco ho ostatní rybáři polili rybničním bahnem a vodou. Ředitel Rybníkářství Pohořelice Roman Osička ho pak pomocí vařečky pasoval na rybáře. „Byl to studenej zážitek. A ty rány vařečkou taky nebyly moc dobrý,“ usmívá se přeci jen mladý rybář z Moravského Krumlova

„Jsme z toho nadšení. Výlov jsem viděla zatím jen v televizi, ve skutečnosti ne,“ svěřuje se Zdena Kosková z Brna, která přijela k Vrkoči s rodinou.

„Přijeli jsme si hlavně udělat fotky. Jenomže bohužel je to zorganizovaný způsobem, jak to je. K tomu těžko co dodat. Jde o to, že někteří se na chvilku dostanou blíž. Jde o to, jak kdo má sílu a vytrvalost bejt drzej,“ poznamenává starší muž z Moravského Krumlova. Jméno říct nechce.

I reptání lidí ale zkrátka k výlovu Vrkoče patří. A že je to kvůli davům lidí pořádný blázinec, se přesvědčuji na vlastní kůži ve chvíli, kdy mám po práci a mířím zpět asi půl kilometru k autu.Proklouznout uličkou mezi stánky se vším možným je obrovský problém. Vrážím do lidí, omlouvám se a pokračuji šnečím tempem. Přemýšlím, že si dám nějakou rybí specialitu. Při pohledu ke stánkům mě přechází chuť. Vystát si frontu by zabralo asi půlhodinu. Kolem to voní, a tak se raději tlačím dál kolem stánků s medovinou nebo zbožím vietnamských prodejců. Uf, to byla fuška.