„V Kobylí jsme už poněkolikáté. Jezdíme hlavně koncem srpna na zarážení hory. U Tomčalů se stavujeme vždycky, mají nejlepší víno," usmívá se Jan Čachotský z Prahy.

Jak ale přiznává, s přáteli už obešli i několik jiných sklepů. A další mají v plánu. „Na otevřené sklepy jezdíme jenom do Kobylí. Žijí tady dobří lidé," vysvětluje, zatímco Petra Tomčalová nalévá dalším návštěvníkům.

„Je to pro nás důležitá akce, základ do dalších let. Mnozí lidé už přijíždějí pravidelně. Některé poznávám, jiní se sami hlásí. Mají vytipované sklepy a prochutnávají jednotlivé ročníky," pochvaluje si stoupající povědomí o víně u řady hostů vinař Petr Tomčala.

Jeho sklep je jedním z řady v Suchořádské zmole. V sobotu odpoledne se tu pohybuje několik skupinek lidí se skleničkami a kapsou zavěšenou na krku. Někteří ve stínu ochutnávají, jiní si naopak užívají slunečních paprsků a nezvyklého dubnového tepla.

„V Kobylí má mnohem delší tradici zarážení hory spojené rovněž s otevřenými sklepy. Společná akce v jarním termínu se koná teprve podruhé. Dopoledne bylo slabší, ale teď odpoledne lidé průběžně chodí. Myslím, že můžeme být spokojení," hodnotí Tomčala.

Přes dvě stě účastníků

Lístky na putování Po kobylských uličkách za vínem, jak zní název akce pořádané sdružením Vinaři z Kobylí, se dají koupit jen v improvizovaném stánku u hlavní sinice. Lidé sem přesto neomylně směřují. Dokonce i skupinka s anglicky mluvící dvojicí.

„Při loňské premiéře přijelo sto devadesát návštěvníků, letos už máme prodaných dvě stě dvacet vstupenek. A lidé stále přicházejí. Mnozí se vrací po loňské zkušenosti. Jsou spokojení, není tu nával, spíše taková rodinná atmosféra," popisuje ve čtyři hodiny odpoledne Radka Obadalová.

Spolu s kolegyní stojí oblečené v tradičním domácím oděvu kobylských žen, prodávají lístky do otevřených sklepů a pomáhají návštěvníkům, kteří to v Kobylí tolik neznají, s orientací. Trefit ve spleti uliček například do ulice Úzká totiž není jen tak. Poznávám to na vlastní nohy. U rodinného vinařství Čotek a synové si musím dát pauzu.

„Vinaření mám jako koníček, baví mě to. Nejvíc mě potěší, když lidé řeknou, že jim naše víno chutná," svěřuje se Vladimír Čotek, který víno návštěvníkům ve sklepě pocházejícím ze sedmnáctého století osobně nalévá.

Koupil ho loni a hned otevřel na premiérovou sklepní akci. „Bylo to těžké provizorium, na zemi hlína, stěny zakryté pytlovinou," ukazuje dnes už stylově opravený interiér se zachovalými kousky původních zdí. Lidé jen nechápavě kroutí hlavou. Ochutnávají, poděkují a už zase kráčí o sklep dál.