Ve světě barev se oranžová s modrou doplňují. V naší politice však toto pravidlo neplatí. Bohužel. To jenom volič, jako poťouchlý skřítek, vhozením volebních lístků do uren rozdal karty a rozehrál tak kabaretní číslo odehrávající se na vratkých prknech, která na rozdíl od umění ve skutečnosti neznamenají téměř nic.

A on sám, ačkoli je strůjcem všeho zlého, zpovzdálí téměř lhostejně sleduje řinčení zbraní, krev, pot a slzy zúčastněných a nakonec si jde stejně po svém. Já nic, já muzikant.

Ohlédnutím do historie lze narazit na hromady politických mrtvol, po kterých neštěkne už ani pes, a jenom několik málo veřejných činitelů si svými činy zaslouží naši úctu a připomenutí. A to i přesto, že většina z nich byla přesvědčena a hlavně přesvědčovala ostatní o své nenahraditelnosti a výjimečnosti, většinou však pouze slovy, nikoliv svým konáním.

Měřeno časem, teď ale vážně nevím, zda letním či zimním, neboť toto nastavování mi připadá zbytečné a ničím rozumným nepodložené, nakonec zjistíme, že je v jakémkoli konání nahraditelný každý z nás a nejméně dvakrát. Jediné, co se jeví nenahraditelným, jsou rodiče dětem a děti rodičům.
Snad mě k těm pochmurným myšlenkám vede i nastávající den, kdy vzpomínáme své blízké a přátele, kteří už mezi námi nejsou. Památka zesnulých. Dušičky.

Listopad, měsíc snad nejméně oblíbený ze všech dvanácti, svojí pochmurností a podmračeným čelem, jako by nedával žádnou naději. Už jenom jeho začátek nás sráží na kolena i poselstvím mrtvých: Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy. Alfa a omega života.

A my si najednou pod bolestnou tíhou vzpomínek pokorně uvědomíme i křehkost našeho bytí. Je to zvláštně a moudře načasované, možná jiný měsíc v roce by nebyl tak krutě přesvědčivý.
V kontextu s tímto zamyšlením se všechno ostatní jeví nepodstatné a směšné.

Věra Fojtová. Autorka je spisovatelka