Začínala v sedmnácti letech s novinařinou v břeclavské Rovnosti, později byla knihovnicí a opět redaktorkou v oblasti kultury. Dnes její knihy oslovují čtenáře svou lidskostí i mistrně skládanými písmenky.

Věra Fojtová se narodila a nyní opět žije v pohraničních Novosedlech. Zde se také odvíjí děj její pilotní knihy Odpusť nám jejich viny, která líčí příběhy a osudy lidí z období poválečného odsunu Němců a příchodu nových osadníků.


Sama jste tuhle dobu nezažila, kde jste čerpala inspiraci?
Asi v sobě mám dobrého pamatováka, díky kterému ve mně zůstávají zasuty příběhy z vyprávění jiných lidí. Když sousedé zasedli k večernímu klábosení nebo když maminka vzpomínala. Když je potřeba, příběhy vyvstanou na povrch, aniž jsem si je předtím uvědomovala.


Jak moc je kniha autentická, poznávají se v ní pamětníci?
Samozřejmě jsem vycházela ze skutečnosti. Pravdivý je i příběh vraždy vojáka, která se nikdy nevyřešila. Ale také jsem knihu dotvořila podle svých představ. Jsou tam postavy, které se dají poznat, ale žádná z nich není tak pravdivá jako ve skutečnosti. To se ani nesmí.


Takže se v ní obyvatelé Novosedel nenašli?
Lidé z Novosedel, když knihu četli, tak samozřejmě hádali, kdo je kdo. Zajímavé ale bylo, že nejvíce dotčený se cítil člověk, který se poznal v postavě, která byla naprosto vymyšlená.


Knihu jste napsala před čtrnácti lety, vyšla však až v roce 2004, co jste dělala mezitím?
Psala jsem detektivky, povídky, poezii, historické romány, román pro ženy, scénář a pravidelně píšu fejetony do Nového života. Fejetony jsou pro mě dobrá rozcvička, jsem nucena si stále všímat dění kolem sebe. Nemohu říct: nebudu číst noviny, ať se nerozčiluji. Já to prostě dělat musím a udržovat si tak přehled.


K jakému žánru tíhnete nejvíce?
Snad nejlepší je pro mě věc, ve které kladu otázky a hledám odpovědi. Nemusí to být o mně, může to být i v příběhu jiného člověka.


Na čem pracujete nyní?
Mám rozpracované dvě knížky. Jedna je pokus o humoristický román už jenom proto, že se říká, že ženy nemají humor a neumí psát humoristické romány. Současně píšu román na základě skutečné události z osmnáctého století. V té době existovala ještě například tortura, kterou zrušila až Marie Terezie.


Můžete prozradit, o čem tato kniha bude?
Příběh pojednává o domácím násilí na ženě, která byla vystavena krutému zacházení od manžela. Skončilo to tak, že si objednala jeho vraždu. Hotový je rukopis románu s názvem Zemřeš-li dřív než já. Podle slov nakladatele by se kniha mohla objevit na knižních pultech na jaře příštího roku. Pojednává o životě a smrti, kdy umírající muž vzpomíná na svůj život.


Proč píšete?
Je to asi potřeba, je to můj způsob žití. Literatura je pro mě jakýsi způsob přežití, ať už čtu, nebo píšu.