Říká o sobě, že není žádným hrdinou. Nazývá se bláznem, který si jen vyšel na procházku. Hrdinové jsou podle sedmatřicetiletého Břeclavana Lukáše Hrdličky ti, jež našli pár korun a přihodili je v dnešní těžké době do veřejné sbírky na stavbu stacionáře pro autistické děti. Jeden takový má v plánu zbudovat organizace Modrá vážka v Týnci na Břeclavsku, na jejíž aktivitu Hrdlička v pořadí už svým druhým pochodem upozorňuje.

Do ukončení sbírky na podporu vzniku stacionáře pro autistické děti zbývá 15 dnů. Přispět můžete ZDE

Letos strávil muž na cestě rovných čtyřiadvacet dní. Putováním po severní hranici České republiky nachodil s pětadvacetikilogramovým báglem na zádech na sedm set osmdesát kilometrů. Odstartoval v Aši a skončil na Pradědu. Domů do Břeclavi se vrátil uplynulou sobotu. O zážitky z cesty se v přímém přenosu dělil se svými sledujícími na sociálních sítích. Díky výzvě na podporu sbírky se podařilo během více jak tří týdnů vybrat na sto pětapadesát tisíc korun.

„Loňským pochodem, kterým byla necelých osm set kilometrů dlouhá Cesta hrdinů SNP, se povedlo získat sto dvacet tisíc korun. Když k tomu přihodíme letošní částku, pak jsme na dvou set pětasedmdesáti tisících. Tím jsme překročili cílovou částku potřebnou na vznik studie a projektové dokumentace. Všem mockrát děkujeme,“ neskrývá nadšení Hrdlička.

close Lukáš Hrdlička vyrazil už podruhé na pěší túru na podporu výstavby stacionáře pro autistické děti. Tentokrát po severní hranici Česka. info Zdroj: se svolením Lukáše Hrdličky zoom_in Lukáš Hrdlička vyrazil už podruhé na pěší túru na podporu výstavby stacionáře pro autistické děti. Tentokrát po severní hranici Česka.

Většinu cesty šel sám. Zpravidla přespával pod širákem, plachtou zvanou tarp či v útulnách. Čas od času také v penzionech. To aby si přepral či vysušil oblečení. „Někdy jsem ale potkal stezkaře, a tak jsme šli kousek spolu a povídali si. Protože jsem na svůj plán dopředu upozornil ve skupině stezkařů na sítích, někteří mě začali sledovat a třeba se ke mně připojili. Jeden mě tak po dva dny provázel například přes celé Krkonoše,“ vypráví Deníku muž, který je ve volném čase nadšeným fotografem.

„Po celou cestu jsem si na zádech nesl bágl s pětadvaceti kilogramy. Tyhle skály se vyznačují docela velkými skokánky, někdy i metr a půl. Šplhat se tam s batohem bylo vážně náročné.“

Byly to právě Krkonoše, na které zřejmě jen tak nezapomene. „Opravdu jsou to překrásné hory. Jen kdyby tam nebylo tolik turistů. Podobně kouzelné byly Krušné hory, které jsem do té doby neznal. Překvapilo mě, jak jsou pěkné a nenáročné,“ usmívá se Hrdlička.

Nejvíce zabrat mu naopak daly Broumovské skály. „Po celou cestu jsem si na zádech nesl bágl s pětadvaceti kilogramy. Tyhle skály se vyznačují docela velkými skokánky, někdy i metr a půl. Šplhat se tam s batohem bylo vážně náročné,“ říká Břeclavan.

Přestože se srpen vyznačuje nezvykle vysokými tropickými teplotami, nebylo vedro tím, co by ho trápilo. „Spíš mě překvapovaly nečekaně silné bouřky. Zhruba osm dnů z cesty bylo v tomto směru vážně náročných,“ zmiňuje Hrdlička.

Zatímco loni s sebou bral pohorky dvoje, letos si vystačil s botami jedněmi. „Šlo se mi docela dobře, nohy netrpěly. Jen první dva dny byly náročnější, než jsem se pořádně rozchodil,“ vzpomíná sedmatřicetiletý muž.

close Lukáš Hrdlička vyrazil už podruhé na pěší túru na podporu výstavby stacionáře pro autistické děti. Tentokrát po severní hranici Česka. info Zdroj: se svolením Lukáše Hrdličky zoom_in Lukáš Hrdlička vyrazil už podruhé na pěší túru na podporu výstavby stacionáře pro autistické děti. Tentokrát po severní hranici Česka.Jiné to však bylo s rameny. „Zhruba každé čtyři kilometry jsem na pár minut zastavil, abych se napil. A shodil jsem i batoh. Popruhy mě dost řezaly do ramen. V těchto chvilkách se se mnou pokaždé někdo zastavil, aby prohodil pár slov. Vyptávali se mě, odkud a kam jdu, a také, proč. Vždycky šlo o příjemná setkání a mě potěšilo, že řada z těch lidí, kterým jsem o důvodech vyprávěl, hned sbírku i podpořila,“ prozrazuje Hrdlička.

Netuší zatím, zda se na podobný pochod, kterému opět obětoval celou letošní dovolenou, vydá i příští rok. Pokud, pak už ne pro Modrou vážku. „Vyhlédl jsem si jedno děvčátko, které by potřebovalo pomoc. Tak uvidíme. Jedno ale vím jistě. Půjdu-li, pak už ne s tak těžkým báglem,“ směje se Břeclavan.

Doplňuje, že polovinu věcí, které s sebou měl, totiž vůbec neupotřebil. „Určitě bych si vzal méně oblečení i jídla. V každé obci, i té nejmenší, bylo buď nějaké bistro, obchůdek nebo restaurace. Člověk tedy určitě o hladu není, nejsme přece v divočině. Ale samozřejmě jsem s sebou měl nějaké instantní polévky nebo adventure menu,“ zmiňuje Hrdlička, který se z cest domů vrátil o deset kilogramů lehčí.

Nutností je podle něj bezesporu stan nebo tarp, několik kusů oblečení či biomýdlo, aby se člověk mohl opláchnout v případě potřeby třeba jen i u pramene. „A pak také hůlky. Ty byly k nezaplacení. A dostatek tekutin. Denně jsem s sebou měl tři a půl litru vody,“ radí pěší turista.

Přiznává, že jeho putování nepomohlo pouze Modré vážce. „Odpočinul jsem si při něm i já, a to psychicky. Všechny každodenní starosti jsem hodil za hlavu a jen jsem šel. Myslel jsem pouze na to, abych měl kde přespat, abych našel vodu a případně nějaké zázemí. Šel jsem a kochal jsem se. Bylo to úžasné a rozhodně bych něco podobného všem doporučil. Možná bych ale zvolil kratší trasu,“ směje se Břeclavan, jenž měl v nohách za jediný den nejvíce až devětatřicet kilometrů.

Jako by té pomoci z jeho strany nebylo dost. Ani bezprostředně po návratu domů nezahálel. Hned v pondělí se totiž vydal na odběrové místo, kde daroval krevní plazmu. A to už po osmdesáté.