Folklor, folklorní motivy a typické ornamenty Moravského Slovácka si zamilovala. A nyní je využívá i ve své tvorbě. Její otisk nesou kupříkladu ručně malované deštníky, které začala nejprve tvořit pro dámy z Muzea obce Kobylí na Břeclavsku. „Hrozně mě mrzí, že od tradic Češi na rozdíl od Moravanů upustili. Až na pár jedinců je tady totiž nikdo nedodržuje,“ říká sympatická žena, která před pár lety poprvé zamířila na jižní Moravu za svým hobby. Totiž focením krajiny.

Moravou dříve spíše projížděla. Jak přiznává, neznala ji ani lidi, kteří zde žijí. „A pak jsem zjistila, co v sobě Moravské Slovácko skrývá. Kromě úžasné krajiny také skvělé a srdečné lidi, kteří mi i v těžkých chvílích pomohli a podpořili mě. Když jsem poprvé uviděla hovoranské lúky, bylo mi jasné, že až umřu, do hrobu nechci. Říkala jsem hned: tady mě rozfúkáte,“ říká typicky nářečně usměvavá dáma, která nyní už podruhé svádí boj se zákeřnou rakovinou.

Malování ornamentů na deštníky je pro ní obrovským relaxem a seberealizací. „Nepřemýšlím na tím, jak to celé dopadne. Dělám zároveň něco užitečného, co přináší druhým radost. Odreaguji se, a zároveň mám i terapii v jednom. Je za mnou totiž něco vidět,“ zdůvodňuje silná Severočeška.

Ilustrační foto.
Slepice i křepelky: domácí chov v Lednici skolila ptačí chřipka

Při toulání jihomoravskou krajinou ji oslovil fotograf Radek Severa. „To on zviditelnil Moravské Slovácko a dostal ho mezi padesát nejkrásnějších míst světa. Řekl, že se mu líbí, že chci vidět Moravu jinak, ukázal mi nějaká zajímavá místa, a já jsem se do toho kraje prostě zamilovala. Myslím, že jde o část země, na kterou bychom měli být hrdí,“ vyzdvihuje Janochová.

Přes krajinu se postupně dostala ke krojům, začala se pídit po rozdílech mezi oblastmi, studovat knížky a ornamenty. V Bílině dokonce zorganizovala výstavu Moravské Slovácko přibližující lidem vše tradiční, co jižní Morava nabízí. Kromě obrazů, krojů a bot také pochutiny nebo třeba šperky. „Při přípravách na výstavu jsem se seznámila se skvělými tetičkami z Kobylí. A právě výstava mě přivedla k malování deštníků. Sehnala jsem jednoduché bílé šaty, které jsem pomalovala ornamenty, a totéž jsem udělalal i s bílú košelú, kterou kolegyně přinesla od manžela. Oblékly jsme do toho figuríny, ale ten šohaj bez bot vypadal divně. Tak jsem vběhla vedle do obchodu, koupila obyčejný palazór, pomalovala jsem ho a postavila ho před šohaja. No a tetičkám se to zalíbilo a poprosily mě, jestli bych jim nenamalovala pár muzejních deštníků. A tak bylo na světě prvních sedmadvacet,“ popisuje malérečka, která má nyní na kontě deštníků přes šedesát.

Maluje je speciálními barvami a dodávat si je nechává od producentky z Pardubic. „Nechci fušovat do umu malérečkám od vás, které jsou skutečnými mistryněmi svého řemesla. Můj styl je volnější. Inspiraci jsem samozřejmě našla v knihách z antikvariátů, v modrotisku, nebo z pokladu, kterým byl kufr z kobylského muzea plný pauzovacích papírů s úžasnými motivy. No a samozřejmě i z internetu,“ vyjmenovává Janochová, která založila na sociální síti Facebook a Instagram skupinu Malované deštníky – folklór.

Dolnodunajovičtí mají zpracovanou studii rozvoje veřejných prostranství, kterou představili lidem. Její součástí jsou návrhy nového využití hluchých prostor v obci nebo třeba zbudování pěších tras.
Dolním Dunajovicím se má navrátit původní ráz. Řeší se, co s veřejným prostorem

Práce má před Vánoci s objednávkami až nad hlavu. Je za ni vděčná, ale nestresuje se. „Líbí se mi, jak jsou lidé na venkově jiní, semknou se, rádi si dělají radost, pomáhají. Život u vás postupuje pomaleji a plynuleji. U nás je uspěchaný, přitom není, kam se hnát. Všichni jdeme smrti naproti,“ podotýká žena, kterou čeká ještě i příští rok náročná onkologická léčba.

Ve svojí speciálně uzpůsobené dílně s krbem a rohovou lavicí si nejprve předkresluje skici, které pak maluje na deštníky. Největší odměnou je pro nic nadšení zákaznic. Zvlášť tehdy, nechají-li jí v tvorbě volnou ruku.

Talent zdědila pravděpodobně po obou rodičích. „Tatínek byl zručný, háčkoval, šil, pletl. Dokonce si sestrojil vlastní satelit. A mamka, když s námi ještě byla, byla zase nadaná výtvarně, hodně malovala,“ vzpomíná Janochová.

Přestože jí k srdci přirostla jižní Morava, víno příliš v oblibě nemá. „Jsem abstinent, ale burčák si dám ráda. Pít jsem se ho naučila teprve před pár lety právě na Pálavě u kamarádů. Dokonce jsem si několik litrů vezla i domů do Bíliny v autě. Přežil burčák, auto i já. Neměla jsem ho zavřený,“ směje se sympatická malérečka, jejíž rodné město Bílina je dokonce partnerským městem jihomoravského Kobylí.