„Do té doby jsem neměla čas. Byla jsem velmi vytížená zaměstnáním i rodinou,“ vypráví malířka, která se po studiu brněnské školy uměleckých řemesel živila jako restaurátorka písemných kulturních památek.

Výtvarnici často řadí k takzvaným naivním malířům. S tím však Predikantová úplně nesouhlasí. „Nevím, jestli naivní malíř, je správný výraz. Pokud někdo o malíři tvrdí, že je naivní, znamená to, že nic neumí. Že je to pouze člověk, který k malování neměl vztah a najednou se do toho dá. Tak jako třeba jugoslávští naivisté. Dřeli na poli a v zimních měsících zkoušeli malovat. To jsou podle mě naivisté. Vystudovala jsem uměleckou školu, takže jsem měla k malování blízko ,“ vysvětluje.

Jak dodává, styl, kterým maluje je velmi těžké popsat. „Přou se o to i odborníci. Mně tento způsob malování baví. Mám ráda realistické obrázky, které vychází ze starších časů. Já se snažím, aby byly pohodové ,“ pokračuje.

Náměty ke svým ztvárněním čerpá mikulovská výtvarnice z nápadů a útržků uložených v paměti. „Jsou to snové obrázky, které můžou vycházet z různého prostředí. Ty si načrtnu a pak se je pokusím namalovat.“ líčí.

Na jejich obrazech jsou zachycené různé výjevy z maloměsta či vesnice. „Teď se chci pustit do malování náměstí s tržnicí s maloměstským nádechem,“při­bližuje.

Při malování používá jen olejové barvy. „Mám ráda, když barva kryje. Někdy se totiž rozhodnu, že nějakou část obrazu přemaluju,“ svěřuje se. Na obrazech pracuje i tři měsíce. „Maluju za denního světla, tak dvě až tři hodiny. Navíc tenkými štětci. Jedna tvář mi zabere i celé dopoledne,“ říká.

Od výstav malířka už upustila. „Začalo mě to unavovat, protože je kolem toho hodně práce,“ postěžovala si.

Autorka však nemaluje jen obrazy. „Inspiruje mě různý odpadový materiál,“ usmívá se. Pro svá výtvarná dílka využívá různé plochy na dřevě nebo kamenech. Již tradičně maluje i filmové klapky pro zlínský mezinárodní festival pro děti a mládež.

VERONIKA SCHALLENBERGEROVÁ