Svatbu měli čtyřiadvacátého května roku 1949 v kostele jako jedni z posledních. Od podzimu už se mohli lidé brát jen na úřadech.

„Seznámili jsme se v roce 1948. Já jsem jel na vojnu do Břeclavi a babička dělala v Hustopečích v cukrárně. Nastupovali jsme v Divákách na autobus a tam jsme se potkali,“ vzpomíná František Valíček na osudové setkání. O rok později už měli svatbu.

Svůj svatební slib obnovili manželé v sobotu na šitbořické radnici za přítomnosti rodiny. Za svůj dlouhý život vychovali čtyři děti, mají devět vnoučat a dvě pravnoučata. „Nejkrásnější bylo narození dětí, to byla asi největší událost. Byly ale i horší chvíle,“ říká paní Marie.

Oba manželé jsou neustále plní energie. „Jsme pořád v přírodě. Babička dělala na polích a já u dopravních staveb. A teď sedím u rybníka,“ představuje svůj velký koníček pan František. „Člověk by měl mít trochu pohybu a trochu práce, aby se pohyboval. Ne jenom pořád sedět. Já jsem ve vinohradech nebo na zahrádce,“ doplňuje jeho žena.

A přidávají i dobrou radu, jak udržet manželství tak dlouho. „Ať se klidně i pohádají, ale pak se musí usmířit,“ přikyvují.

„Za poslední rok jsme měli v Šitbořicích druhou diamantovou svatbu. Zlatých je tak pět šest do roka. Je to asi naším sirným pramenem Štengarem,“ usmívá se starosta obce Antonín Lengál.