Sama ještě nebyla na světě. „Bratr měl jet na výlet, maminka měla zrovna práci na poli a nechtěla, aby jel. Plakal, že chce, a nakonec na poslední chvíli utíkal po ulici, aby mu povozy neujely. Poslední, co si pamatovala, bylo, jak mu při běhu poskakovala taška na zádech," líčí Čeperová.

Přčtěte si také:

- Lidé položí věnce i květiny. U pomníků věnovaných rakvické tragédii

- Tragédie na Dyji: osmdesát let smutku za utonulých 31 dětí

Matka Marie Krůzová si tehdy na pole vzala jen pětiletou dceru. „Ta tam ale nechtěla být, pořád plakala. Tak se vrátily zpět do vsi, kde už před domy postávali lidé. Vyprávěli si, že se na Dyji něco stalo," pokračuje rodilá Rakvičanka, která se později přestěhovala do Břeclavi.

Když žena zjistila, co se odehrálo, všeho nechala a utíkala k Novým Mlýnům. Podle Miluše Čeperové už ale řeka hučela, jako by se nic nestalo.

Voda plynula dále. „Hrozné na tom bylo, že Dyje nechtěla tělo mého bratra ani vydat. Nakonec ho někdo našel až za týden, když vyplaval. Otec, který ho šel do márnice identifikovat, matce nikdy neřekl, jak vypadal," vypráví.

A přiznává, že i po letech jí na rukou vyskakuje husí kůže. Událost popisuje jako tragédii pro pozůstalé i učitele, kterým mnozí lidé dávali vinu. „Není dvou týdnů, kdy bych s manželem nejela bratrovi na hrob. Vzpomínáme a zapalujeme svíčku. Máme doma i knížku, která se tragédii věnuje a musím říct, že jsem si u ní poplakala," přikyvuje Čeperová, která je ze tří sourozenců.

Rok po Ladislavovi zemřela i tehdy pětiletá sestra. Miluše Čeperová a její další dva bratři se manželům Krůzovým narodili až později.