Přesto… I ona zejména u starších lidí poutá pozornost, kdy se pro některé stala jakousi „smuteční ombudsmankou". Míří k ní upozornění na nedostatky při smutečních obřadech. A zatímco literární paní Ruska se z posledního navštíveného pohřbu se zlou potácela, Merdová si vysloužila opačnou roli. „Někteří neví, koho jiného s tím oslovit. Snažím se jim pomoci," říká Merdová.

Poslední událost, nad kterou stále kroutí hlavou, se stala při závěrečném rozloučení s mladou ženou. „Její maminka na pohřbu zkolabovala, kvůli čemuž ji lidé vyvedli ven. Rakev se zesnulou bylo potřeba dát rychle z vozíku do auta, aby starší paní mohli položit právě na ten vozík a poskytli jí první pomoc. Jinak by ji snad dali na zem, protože tam nejsou žádné lavičky. Přišlo mi to už zcela přes čáru. Na vozík, kde ležela její mrtvá dcera, položili matku, aby jí zachránili život," vypráví Merdová o nepříjemném zážitku který se stal u poštorenské síně.

Usazená na pohovce zmiňuje, že ji politika až tolik nezajímá. Že rozumí tomu, že peníze na větší síň v její městské části zkrátka chybí. Že je ráda za nedávnou úpravu vybavení a techniky. Ale že podle ní přece není možné, aby se veřejné peníze vyhazovaly za mnohem banálnější věci a přitom docházelo k takovým situacím.

Lobuje za venkovní lavičky, které – jak říká – by při pohřbech využil nejeden starší člověk. „Smůla je, že 
i když se mnohým z nich něco nelíbí, neozvou se. Neví kam a na koho. Moje maminka navštěvuje klub důchodců, takže o problémech vím 
i přes ni," míní Merdová. Zda se s postřehy obrátí i na vedení města, zatím netuší.

Podle ní jsou Poštorané výrazně křesťansky založení, nepříjemnosti při smutečních obřadech jsou pak pro 
ně o to citlivější. „Máme jeden z nejkrásnějších hřbitovů, lidé si na to tady hodně potrpí," doplňuje Merdová.

Role „smuteční ombudsmanky" je pro ni zvláštní. 
V břeclavské nemocnici totiž pracuje na porodním oddělení, kde naopak lidé přichází na svět.