Jiří Arvéd Smíchovský byl kontroverzní postava, někdo by ho označil až za šílence. Jak byste jej popsal vy?
Byl to především člověk, který žil v šílených dobách. Byl velmi nejednoznačný, neuchopitelný, rozporuplný. Člověk s obrovským vnitřním konfliktem. Měl pokřivený charakter, na hrůzách protektorátu i komunismu se dobrovolně podílel. Přesto si troufám tvrdit, že byl do jisté míry také obětí obou režimů.
Jak se vám taková role hrála?
Hrála se mi dobře, především proto, že tam bylo co hrát. Celé natáčení byl pro mě velký zážitek, moc mě to bavilo. Ale cesta k této roli byla složitá. Byl to pozvolný a dlouhodobý proces. Na film jsme se připravovali asi dva roky a já jsem postupně ten jeho charakter zkoušel pochopit. Postupně se mi skládal jako taková mozaika z drobných detailů. Byla to až taková detektivní práce. Neměl jsem na začátku jasnou představu o tom, koho a jak mám hrát. Šlo o postupné zkoušení a hledání.
Můžete uvést příklad?
Abych byl konkrétní, tak například když jsem uchopil na place pero nebo cigaretu, tak jsem přemýšlel nad tím, jak by to držel Arvéd. Věděl jsem, že pocházel z bohaté aristokratické rodiny, neměl nouzi o peníze a byl vzdělaný. Tudíž jsem si říkal, že asi nemusel pracovat rukama, že musel mít ušlechtilejší až aristokratické pohyby a gesta.
Jak jste se na roli připravoval?
Studoval jsem informace o něm, dostávaly se ke mně prostřednictvím zpráv od jeho současníků. Čerpal jsem také z historických dokumentů, které jsme získali i z Ameriky. Šlo například o dochované dokumenty z výslechů či ze soudních procesů. Využil jsem několik hereckých metod, jednou z ní bylo dozvědět se o člověku co nejvíc a transformovat jeho životní příběh do mého osobního tak, abych čerpal co nejvíc ze sebe. Abych využíval moje emoce a emoční zážitky či vzpomínky přizpůsobené okolnostem Arvéda.
Jak moc vám s uchopením postavy Arvéda pomohl režisér Vojtěch Mašek?
Byl mi velkou oporou. Ojedinělým způsobem mě herecky a režijně vedl. Moc mi pomáhal a měl trpělivost. Naváděl mě pomocí dlouhých dialogů mezi námi dvěma na to, jak mám o jednotlivých scénách přemýšlet. Nebýt jeho, jeho vnímání a inteligence, tak bych v sobě nejspíš neobjevil tolik poloh.
Co ve vás role zanechala?
Po natáčení jsem asi dva týdny cítil Arvéda v těle a trochu jsem se tak i choval. Například jsem měl ta zmíněná aristokratická gesta a arogantní chování. Zbavil jsem se toho částečně tak, že jsem chodil běhat. Nicméně jsem se musel k postavě opět vracet při premiéře vloni v srpnu a teď kvůli ocenění a nominacím zase. Myslím, že už jej pomalu opouštím. Přebíjí ho jiné role, které třeba na divadle zkouším.
Arvéd se věnoval okultismu, což je znázorněno i ve filmu. Jak jste na to reagoval?
Okultismus mě zaujal a při studiu role jsem se mu věnoval. Ale je to tak náročná věda, že porozumět jí, byť jen okrajově, je strašně složité. Myslím si, že bych musel mít k sobě nějakého průvodce, který by mě zasvětil. Knihy a historické materiály jsou často psané smyšleným jazykem, který se skládá z několika reálných – latiny či starořečtiny, takže je těžké jim porozumět. Člověk se tomu musí věnovat poctivě. Ve finále mám pocit, že jsem do toho nahlédl jen letmo. Během natáčení jsem si říkal, že když bude čas, tak se k okultismu třeba vrátím, ale na to ještě nedošlo.
Kdo je Michal Kern
Narodil se ve Valticích, ale vyrůstal v Podivíně.
Je mu 43 let.
Vystudoval DAMU.
Hrál v několika filmech i seriálech, například v pohádce Řachanda,
v seriálu Slunečná či ve filmu Ženy v pokušení.
Co vás na okultismu tak zaujalo?
Nejprve mě překvapilo, že jde o něco úplně jiného. Měl jsem zpočátku předsudky. Myslel jsem, že se zabývá temnými silami a je o vyvolávání ďábla. Pravda je ale úplně jiná. Okultní věda je velmi prosvětlená, opírá se o křesťanství, o Krista a o lásku. V prazákladu je touha po vědění, což je krásná věc. U některých jedinců se to nicméně může zvrtnout a přikloní se pak právě na tu temnou stranu. Přemýšlel jsem nad tím, jestli věřím vědě, která se neopírá o skutečné důkazy. Pak jsem si uvědomil, že je to víra, podobně jako víra v boha. Když něčemu věříte, tak to zkrátka je. Okultní věda vznikla ve starověkém Egyptě a publikací o ní je strašná spousta, takže si říkám, že na tom něco musí být.
Takže věříte v magii?
I tuto otázku jsem si při přípravě na film kladl. Došel jsem k závěru, že ano, protože herectví je taky magie. Dostanete roli napsanou v textu a skrze své tělo ji zhmotníte. Je to takové zjevení ducha.
Říkáte, že u některých jedinců se okultismus zvrtne. Bylo to tak i u Arvéda?
Ano. Jeho životním cílem bylo vyvolat ďábla a ovládat temné síly. Toužil po tom stát se slavným a bylo mu jedno, jakou cestou toho dosáhne. Také to, že bude mít moc a lidé se ho budou bát, pro něj bylo velké lákadlo. Původně jeho životním snem bylo stát se knězem. V Itálii ho ale vyhodili z kněžského semináře a jiný kněz ho znásilnil. Domníváme se, že pravděpodobně proto se přiklonil na temnou stranu.
Co bylo na roli nejtěžší?
Pro mě bylo nejtěžší přijít na to, koho mám hrát. Nikdy jsem nehrál tak komplikovanou figuru. Světu unikal a nastavoval mu jinou tvář, než ve skutečnosti měl. Vytvořil si nepropustnou masku, za kterou se celoživotně skrýval. Podle mě byl ale pod tou děsivou a nepřípustnou maskou zranitelný člověk. Pod nepohnutou tváří skrýval mnoho výbušných emocí a citů. A právě rozbourat vnější masku a prozkoumat jeho nitro bylo velmi zajímavé.
Co bylo naopak nejjednodušší?
Scény na pokraji šílenství či hysterie. Nedělá mi problém se pustit do velkých, až krajních emocí. Horší pro mě bylo hrát klidnou a tichou sílu, vyrovnanou postavu. Jsem roztěkaný, téměř neurotický herec. Zklidnit se a dát si na čas před kamerou či na jevišti je pro mě vždycky trochu protiúkol.
Jste rodák z Podivína – kudy vedla vaše cesta k divadlu?
Přes divadelní soubor Regina, který funguje při gymnáziu v Břeclavi. Potom jsem se dostal do Divadelního studia "V" v Brně a pak už jsem směřoval na studium divadla do Prahy.
Máte stálé angažmá?
Nemám, rád působím na volné noze. Aktuálně například ve Studiu Hrdinů, v Národním divadle, Městských divadlech pražských či Divadle Letí. Teď zkouším v Divadle Lucie Bílé představení Slaměný klobouk.
Na začátku února získal film Arvéd tři ocenění v Cenách české filmové kritiky. Je nominovaný i v několika kategoriích Českého lva. Očekáváte podobný úspěch?
Nevím, upřímně se přiznám, že ani netuším, jakým způsobem funguje hlasování. Těžko se mi odhaduje, jestli budeme mít podobnou sklizeň.
Co pro vás taková ocenění znamenají?
Je to především obrovské povzbuzení do budoucna. Vnímám to jako velký úspěch. Zároveň si uvědomuji, že to je ocenění za tuhle konkrétní roli a neznamená to nic víc. Vím, kolik za tím bylo práce. S každou novou rolí mám pocit, že začínám zase od začátku, od nuly.