Zapomenuté poklady ze second handů, vyřazené kousky vyšlé z módy nebo ty, které se roky povalují na dně šatních skříní. Dát přesně takovému oblečení novou tvář se před pár lety rozhodla výtvarnice, umělkyně a studentka Julie Vojtková z Břeclavi. Pomocnou ruku jí v tom podala uznávaná tradiční technika modrotisku.
Vlastními navrženými vzory s motivy rostlin, především pak oblíbeného vlčího máku, zkrášluje košile, šaty, halenky, kalhoty, kraťasy i sukně. A to pro ženy i muže. Věnovat se této technice přitom začala teprve před pár lety díky malérečce Dagmar Benešové.
play_fill
„Jako dcera malíře jsem měla k malování hodně blízko odmalička. Přece jen jsem v tom prostředí vyrůstala. Ovšem rodiče mě nenutili. Nechodila jsem do zušky a nenavštěvovala jsem ani žádné kurzy. Zkrátka jsem časem sama zjistila, že mě to baví,“ usmívá se třiadvacetiletá mladá žena.
Klasické kreslení barevných obrázků pastelkami poměrně brzy doplnila malováním hedvábných šátků. „To mi bylo asi šest. Bývala jsem jako dítě hodně nemocná a máma se mnou jezdívala do lázní. Právě tam jsme si to obě vyzkoušely. Dá se říci, že princip je podobný jako u modrotisku. Zde jde o malování voskem, který má podobný efekt. To, co se zakryje voskem, totiž zůstane bílé a okolí se obarví,“ přirovnává studentka.
Jen krůček byl pak ke kurzům modrotisku, které v Břeclavi vedla právě malérečka Benešová. Nejprve tvořila Vojtková pod jejím vedením, později po vlastní ose. „Zpočátku jsem malovala na látku s naznačeným střihem. Oblečení jsem si pak nechala ušít. Ale pak mě napadlo, že je škoda nevyužít to, co mi leží doma ve skříni a nenosím to. No a začala jsem tvořit na staré oblečení nebo na to, které jsem pořídila v sekáči,“ popisuje Vojtková.
play_fill
Pozor si jen dává na to, aby byly látky dostatečně přírodní. „Tedy aby měly hodně lnu nebo bavlny. Barvení modrotiskem je totiž složitý chemický proces a na jiné textilie by barva nemusela dobře chytit,“ zdůvodňuje Břeclavanka.
Oblečení, které maluje, posílá k finalizaci do modrotiskové dílny. V republice jsou takové jen dvě. V Olešnici na Blanensku a ve Strážnici na Hodonínsku. „Já využívám Strážnici. Ovšem než tam oblečení pošlu, předchází tomu docela dlouhý několikatýdenní proces,“ říká Vojtková.
Motiv je nutné rozložit na oblečení tak, aby hezky působil. Proto si jej předem vždycky načrtne. „Na látku se totiž maluje barvou, které se říká rezerva. Člověk nemůže udělat chybu a musí se soustředit. Když se splete, už to nejde vzít zpět. Já si proto vždycky podložím látku náčrtkem, který vlastně obtahuji,“ ukazuje redaktorce Deníku výtvarnice.
Barvu je nutné nechat i dva týdny schnout. Až pak se posílá oděv do dílny k finalizaci. „Nejlepší je malovat na bílé oblečení. Nejvíce to vynikne. Ale může se použít i jiná světlejší textilie,“ radí Vojtková.
Ornamenty, kterými krášlí oděv zatím spíše kamarádkám, známým nebo rodině, nikdy nekopíruje. Každý kus je tak originál. „Samozřejmě, že se nechávám inspirovat. Ale ne folklorem. Mám ho sice ráda, ale protože vím, že bych sama oblečení s folklorními prvky nenosila, tak je ani nemaluji. Blízké jsou mi rostliny a přírodní motivy. Ty jsou pro mou práci typické,“ směje se mladá žena.
Obzvlášť oblíbené má třeba vlčí máky. „Mám dojem, že se k modrotisku hodí. Hezky se s nimi pracuje při rozkládání vzoru. Vůbec nejhezčí jsou na kolových sukních. Motiv vlčích máků se po látce krásně pne jakoby z lemu vyrůstal,“ podotýká žena.
play_fill
Svoje umění, které touto technikou kromě oblečení maluje i na velkoformátové obrazy, už prezentovala na několika výstavách. Naposledy jste ho mohli vidět v mikulovské Galerii Efram. „Mým snem je vytvořit sérii obrazů v modrotisku. Tak uvidíme, jestli se k tomu dostanu. Časově je to totiž docela náročné. Sukně zabere i více než dvacet čtyři hodin práce. A obraz třeba dva dny,“ překvapuje Břeclavanka.
K technice modrotisku se, jak přiznává, i ona dostala proto, že je právě trendy. „A je to moc dobře. Určitě k tomu obrovskou měrou přispívají i modrotiskové dílny, které jsou otevřené individuálním tvůrcům, pořádají nejrůznější workshopy a podobně,“ domnívá se Vojtková.
Globalizace a prolínání kultur podle ní vede k tomu, že lidé zcela přirozeně tíhnou k vlastním ojedinělým tradicím a kultuře, kterou mají doma. Třeba zrovna k modrotisku. „Baví mě, že je oblečení obarvené technikou modrotisku stálobarevné a dlouho vydrží. Navíc se tak uchovává zajímavá tradice, která se pomocí více moderního způsobu prezentace přiblíží novým lidem,“ zamýšlí se Vojtková, pro níž je malování smyslem života.
