Konečnou pro ně byl poloostrov Pelješac. Náročná cesta jim vzala hodně sil, ale zároveň dala spoustu nezapomenutelných zážitků.

„Hned první den byl zajímavý. Jeli jsme přes Rakousko a v zádech jsme pořád měli bouřku. Snažili jsme se jí ujíždět. Chtěli jsme dojet někam před Maďarsko. A to se nám povedlo,“ líčí začátek cesty dvacetiletý David Formánek.

Dlouhý výlet na kole ovšem nezačal pro mladíky zrovna nejlépe. Večer se ochladilo, a když se chystali ke spaní, začala bouřka, která jim totálně vytopila stan. Ve dvě hodiny ráno se vzbudili a šli do umývárny v kempu. Tam strávili celý zbytek noci. Ráno měli dobrodruzi všechny věci mokré.

Těžká domluva

Počasí se naštěstí přes den umoudřilo, a tak druhý den přejeli hranice Maďarska. S Maďary ovšem nebyla snadná domluva. Neuspěli s angličtinou ani němčinou, takže často přišla na řadu domluva „rukama nohama“.

Ve městě Szombathely si mladíci pořídili nový stan a rozhodli se, že přespí venku. Dojeli k vesnici a nakoupili maso na grilování. Noc strávili u mysliveckého posedu. Když se další den dívali do mapy, zjistili, že stanovali v národním parku. „Kdyby na to někdo přišel, nedostali bychom pokutu, rovnou by nás zavřeli,“ říká Formánek.

Z Maďarska se cyklisté dostali přes Slovinsko do Chorvatska. Čtvrtý den dorazili do Varaždinu a ubytovali se v hotelu. „Nakonec se nad námi slitovali a když viděli, že jsme dojeli na kolech, tak jsme ještě dostali slevu. Dvě noci jsme si odpočinuli a vyrazili dál. Jeli jsme přes Záhřeb. Bylo šílené než jsme se odtud vymotali,“ líčí mladší z dvojice.

Pak začalo jít do tuhého. S třicetikilovým nákladem na kolech museli cestovatelé zvládnout chorvatské kopce. „Denně jsme chtěli ujet sto kilometrů, ale tam jsme byli rádi, když jsme ujeli tak padesát. Bylo to extrémní. Do jednoho kopce jsme dokonce jeli dva dny,“ popisuje mladík nejnáročnější část cesty. V Chorvatsku je navíc potkala čtyřicetistupňová vedra.

Vrcholný okamžik

Po vystoupání do dalšího kopce se ale oba dobrodruhové mohli pousmát. „To byl nejúžasnější okamžik. Najednou se před námi otevřelo moře,“ popisuje nádherný pocit Michael Dubský.

Pro kamarády ale nastaly i krušnější chvíle, kdy si začali lézt na nervy. „Pak jsme jezdili třeba pět kilometrů od sebe. Jeden chtěl jet tou cestou, druhý zase jinou. Davidovi jsem esemeskou napsal, že pojedu až do Dubrovniku, což bylo ještě tři sta kilometrů. Takže jsme se štvali ještě esemeskami,“ usmívá se Dubský.

V přístavu Ploče se setkali s rodiči. Ti je objali a gratulovali k mimořádnému výkonu. Největší nebezpečí zažili paradoxně těsně před cílem své cesty. Na poloostrově Pelješac sjížděli kopec a v jedné zatáčce málem spadli. To měli asi osm set metrů do cíle. Nakonec vše dopadlo dobře. Několik dní se pak jen slunili a podnikali výlety. Ale už jen autem.

A jak dopadla kola obou mladíků? Za celou cestu je nepostihl jediný defekt. Pláště ovšem úplně sjeli, stejně tak i brzdové destičky. Kola však držela. Ani jednou je dokonce nemuseli přifukovat.

Kromě přátel a známých, kteří se o aktuálním dění z výpravy dozvídali z Facebooku, byli mladíci v kontaktu s rodinami. Svému bratrovi držel pěsti i známý břeclavský atlet Adam Formánek. „Docela mě překvapilo, když jsem se dozvěděl, že má brácha jet na kole do Chorvatska. Neřekl bych, že je tak sportovně založený jako já,“ diví se jeho výkonu. „Samozřejmě jsem mu fandil,“ dodává.