Nejsem žádný horolezec ani hrdina. Jsem jen obyčejná holka, která si plní svoje sny. Tak o sobě mluví čtyřiatřicetiletá Monika Osičková Benešová z Velkých Bílovic, která vystoupala před měsícem na nejvyšší horu světa Mount Everest. Žena, která před pěti lety pět měsíců strávila v americké divočině, když sama přecházela nebezpečnou Pacifickou hřebenovku a také žena, která vylezla třeba i na nejvyšší horu Afriky Kilimandžáro.

„Vylézt na Mount Everest byl odmalička můj největší sen. Mí rodiče a později i manžel o tom věděli, téměř nikomu jsem o tom ale jinak neříkala."

S redakcí Deníku se s respektem, pokorou a skromností tato křehká sympatická rodačka z Nového Města na Moravě podělila o radosti i strasti náročné cesty k vrcholu vysokému 8849 metrů nad mořem. „Vylézt na Mount Everest byl odmalička můj největší sen. Mí rodiče a později i manžel o tom věděli, téměř nikomu jsem o tom ale jinak neříkala. Vím, jak náročné to je. Já jsem zkrátka jen chtěla zkusit, jestli to vůbec dokážu. Táta mi řekl, že ho seru, ale hrozně mi fandí,“ směje se Osičková Benešová.

Na nejvyšší horu světa vystoupala v pravé poledne 21. května. Než se však do Himálají vydala, čekala ji zhruba rok trvající náročná fyzická příprava. Tvrdě trénovat musela až šest hodin denně. A opomínat nemohla ani byrokracii a nejrůznější zařizování a povolování. „Výhrou pro mě bylo už jen to, že vůbec odjíždím,“ podotýká už úlevně žena.

close Monika Osičková Benešová si splnila svůj dětský den. Vylezla na Mount Everest. info Zdroj: se svolením Moniky Osičkové Benešové zoom_in Monika Osičková Benešová si splnila svůj dětský den. Vylezla na Mount Everest. V zimě jezdila až dvě hodiny denně na rotopedu, který prokládala venkovním během a jízdou na kole v kombinaci se dvěma kilometry plavání až třikrát týdně. „Zvlášť rotoped mě tedy opravdu nebavil. Do posilovny jsem nechodila, ale musela jsem trénovat i záda. A tak mi manžel koupil dvacet kilo písku, já jsem si ho dala do batohu a chodila jsem po Pálavě. No a tady na Hradišťku jsem zase běhala s pneumatikou kolem pasu,“ vypráví s úsměvem rodačka z Nového Města na Moravě, které hodně pomohly rady zkušených horolezců jakými jsou Klára Kolouchová, Marek Holeček nebo Leoš Bařina z Mikulova.

Cesta za vysněným cílem jí celkově zabrala dva měsíce a vyšla ji na něco málo přes milion korun. Se svým šerpou totiž ještě před výstupem na Mount Everest zkušebně vylezla dvě další hory ve výšce přes šest tisíc metrů nad mořem.

Přestože šla s jedním šerpou, kolem nich bylo množství dalších lezců. „Jako kamarádi jsme se hodně sblížili. Upřímně říkám, že bez něj bych to nedokázala. Obrovsky mi pomohl a podpořil mě. Stále jsme v kontaktu a myslím, že do konce života i budeme. Bez něj bych nesvedla nic,“ říká skromně Osičková Benešová.

Cestou k vrcholu si sáhla doslova na dno svých sil. Otevřeně přiznává, že ho dosáhla s pomocí kyslíku. „Byla jsem vyšťavená, nervózní, nemohla jsem spát ani moc jíst. Snažila jsem se do sebe dostat alespoň rychlé cukry. Často jsem brečela, trpěla samotou a bolestí. Možná i proto mě šerpové vzali mezi sebe, za což jsem jim ohromně vděčná,“ rozpomíná se žena, kterou po cestě potrápili zánět močového měchýře, sněžná slepota, silné bolesti hlavy a otočený kotník při rotaci při slaňování.

Nejnáročnější byla z jejího pohledu cesta ze třetího do čtvrtého tábora. Tedy těsně pod hranicí zóny smrti. „Máte časový deadline, který musíte dodržet. Přejít přes ledopád by člověk měl do deseti hodin. Je to takový ukazatel toho, v jaké jste kondici. No a já jsem ho šla o dvě hodiny déle. Do tábora jsme přišli v šest odpoledne a v osm už jsme měli jít na vrchol,“ popisuje horolezkyně.

V tu chvíli se, jak říká, sesypala. „Nedokázala jsem si představit, že za dvě hodiny budu muset stoupat dalších dvanáct až čtrnáct hodin k vrcholu Mount Everestu. Měla jsem dojem, že má batoh rázem sto kilo, všechno mě bolelo a bylo mi hrozně. Rozplakala jsem se s tím, že celý životní sen se mi rázem úplně rozplynul. Roky práce, brutální dřiny a nervů byly pryč. Zdržet jsme se nemohli, neměli jsme na to výbavu a nebyli jsme připravení. Tehdy mi ale pomohl opět šerpa. Řekl mi, že si mám jít lehnout a uvidíme,“ pokračuje Osičková Benešová.

close Monika Osičková Benešová si splnila svůj dětský den. Vylezla na Mount Everest. info Zdroj: se svolením Moniky Osičkové Benešové zoom_in Do budoucna by se ráda zaměřila na pomoc druhým.

O hodinu později už vstala, posbírala všechnu zbylou energii a vydala se vstříc svému cíli. „Když se mě lidé pak ptali na výhledy, tak jsem odpovídala, že vůbec nevím. Neviděla jsem nic než špičky svých bot. Šla jsem jen tupě krok za krokem. Obrovsky zabrat mi dal prudký jihovýchodní vrchol. Ten mě obral o poslední síly,“ zmiňuje žena.

Když začalo svítat, věděla, že jde do tuhého. „Když totiž na vrcholu nestanete do určité chvíle, musíte se otočit a jít zpět. I kdyby to bylo jen padesát metrů od cíle. Pokud byste to neudělala, může se stát, že se už zpátky nikdy nevrátíte,“ zdůrazňuje obyvatelka Velkých Bílovic.

„Bohužel se v tu chvíli utrhl sníh a smetl dva kluky, co šli dolů a nebyli přivázaní na laně. Byla to jistá smrt. Spolu s nimi spadla i kamarádka, Brazilka, kterou jsem poznala v základním táboře."

Jakmile zahlédla Hillaryho výšvih, dojala se. „Bohužel se v tu chvíli utrhl sníh a smetl dva kluky, co šli dolů a nebyli přivázaní na laně. Byla to jistá smrt. Spolu s nimi spadla i kamarádka, Brazilka, kterou jsem poznala v základním táboře. Ovšem ta byla přivázaná a dokázala se dostat nahoru,“ popisuje těžké chvíle pod vrcholem Osičková Benešová.

To, že stanula na nejvyšší hoře světa, jí došlo paradoxně až v Káthmándú. „Na vrcholu člověk ví, že je v té jednodušší polovině cesty. Že ta horší teprve přijde. A to je cesta dolů. Právě zde většina horolezců umírá. Ustupují totiž endorfiny a nastupuje obrovská únava,“ zdůvodňuje autorka knížky o cestě přes Pacifickou hřebenovku.

Společně se svým šerpou zachránili kanadského lezce, který trpěl výškovou nemocí, když mu pomohli při rotačním sestupu z kempu číslo dva do základního tábora přes ledopád Khumbu. „Často se o Mount Everestu a lidech, kteří na horu lezou, říká, že jsou to egoisté a sobci. Já se ale setkala spíše s neviditelnými hrdiny, kteří pomáhali, jak mohli. Když někomu kupříkladu došel kyslík, ostatní šerpové se mu snažili pomoci. Kdyby nebylo mého šerpy, ten kluk by to nezvládl. Totéž bylo s odpadky. Co jsme si vynesli, to jsme i snesli dolů. Vše jsme balili do pytlíků a dávali zpět do batohu. Na Everestu jsem naopak poznala, že lidskost nevymřela,“ vyznává se cestovatelka.

A jak tomu bylo vlastně s hygienou? „Tu tam člověk řešit nemůže. Musí si vystačit s vlhčenými ubrousky. V základním táboře je místo toalety díra do země. Výš už se chodí do pytlíků přímo ve stanu. Je to jistější, než když vás potřeba chytne někde venku na stěně. Přesto to pro mě bylo těžké. Přece jen není nic příjemného, když se musíte vyprázdnit před ostatními lidmi,“ popisuje teď už s úsměvem sympatická horolezkyně.

close Monika Osičková Benešová si splnila svůj dětský den. Vylezla na Mount Everest. info Zdroj: Deník/Iva Haghofer zoom_in Monika Osičková Benešová na jižní Moravě. Ve Velkých Bílovicích se rodačka z Vysočiny ocitla vlastně náhodou. „Na jižní Moravu jsme jezdili s rodinou, mám tady nedaleko kmotřenku. Vždycky mi zde bylo moc hezky. Byla tu skvělá atmosféra a přátelští lidé, pokaždé mě to zahřálo na duši i na srdíčku. Odjakživa jsem si tady chtěla zkusit žít. Přes známého jsem si sehnala podnájem s tím, že to na chvíli zkusím. No a už jsem tady čtyři roky a stihla jsem se i provdat,“ směje se.

Manžel ji v lezení podporuje. „V létě ho na hory dostanu. A pokud je nahoře pivo, tak si je i užije! Ale teď vážně. O tom, že chci vylézt na Everest, věděl od počátku. Podporoval mě a motivoval. Když už jsem byla rozhodnutá, že to vzdám, byl on důvodem, proč jsem to zvládla,“ poukazuje na manželovu roli Osičková Benešová.

Přiznává, že láska k horám je její celoživotní závislostí. „Pokud ale příroda a život dovolí, moc bychom si teď přáli mít děti. I s těmi bych samozřejmě na hory chtěla jezdit, ale spíše do Alp nebo do Tater na výstupy,“ zmiňuje cestovatelka, která trpí vážným chronickým onemocněním střev a na cestě ke špici Mount Everestu zhubla téměř patnáct kilogramů.

Největším zadostiučiněním je pro ni vykouzlit lidem úsměv na rtech, pobavit je a třeba i inspirovat k procházkám, túrám či lezení. Do budoucna by se ráda zaměřila na pomoc druhým. I proto se dál vzdělává v psychologii a psychoterapii.