„Měli jsme tady hned dvě kontroly. Přišli rakouští úředníci a zajímali se o mé zaměstnance, jestli mají všechno v pořádku. Samozřejmě měli. Tuším, kdo sem kontrolu poslal. Přišel sem žádat o práci a pak mě obvinil, že mám něco s jeho ženou, což byl úplný nesmysl. Nemohu za to, že ho opustila,“ říká otevřeně dvaatřicetiletý muž, který má pět dětí.

Vzít si do podniku někoho bez pracovního povolení není podle něj v Rakousku jen tak. Jak ale později přiznal, zná vykuky, co ve Vídni a jejím okolí dělají načerno deset i více let. O práci v Rakousku je totiž mezi Čechy, Slováky či Poláky stále velký zájem.

„Když někoho potřebuji, musím na úřad práce. Pracovní povolení pro cizince ovšem dostanu jen v případě, že mi nejsou schopni zajistit požadovaného zaměstnance z domácích zdrojů. Navíc pouze na kvalifikovaného pracovníka. Například kuchaři jsou žádaní, těch je nedostatek. Každý cizinec ale musí doložit školu a praxi,“ vysvětluje.

Platy řídí tabulky

V pizzerii, která patří k nízkonákladovému hotelu, zaměstnává dva Poláky, jednu Slovensku a také dva pracanty z Břeclavska. „V Rakousku je problém sehnat dobrého kuchaře. Ti opravdu dobří nestojí o to dělat v pizzerii. Také o výplatě mají trochu jiné představy. Proto musím shánět šikovné kuchaře odjinud. Je to problém. Na jednu stranu se Rakušané zaměstnávání cizinců brání, na druhou nejsou lidi,“ krčí Bartoň rameny.

Za třináct let už se mu v pizzerii, která nabízí i tradiční česká jídla, vystřídalo na osmdesát zaměstnanců. Byli mezi nimi také Rakušané. „Je to jedno, tady musíte každému dát přinejmenším minimální mzdu, kterou stanoví kolektivní smlouva. Je-li to kuchař nebo číšník, musí dostat zaplaceno podle tabulek. Nemohu nikomu říct, tady máš tři sta korun a je to. To neexistuje,“ popisuje absolvent hotelové školy poměry u sousedů.

Podle jeho slov si například kuchař vydělá v Rakousku za měsíc minimálně čtrnáct set padesát euro. Čech ovšem může zatím dostat povolení jenom na konkrétní pracovní místo a jeden rok. Když lhůta vyprší, musí zaměstnavatel žádat úřad práce o její prodloužení.

K podnikání v Rakousku se Bartoň dostal víceméně náhodou. V roce 1992 přijel k Vídni s tím, že si tady vydělá na drahé klávesy. „Přišel jsem za majitelem hotelu, jestli by pro mě neměl práci. Řekl, že ne, ale že hledá nové nájemce restaurace. S Číňany, kteří ji tehdy provozovali, nebyl spokojený. Po čase mi opravdu zavolal a dohodli jsme se. Dostal jsem tady příležitost, kterou mi v Česku nikdo nedal,“ je přesvědčený podnikavý muž, který umí výborně německy, domluví se anglicky a zvládá i základy italštiny.

Rodák ze Vsetínska si brzy koupil byt v Břeclavi, aby to měl do Vídně co nejblíže. Pak se přestěhoval do Lednice a posledních osm let bydlí i s rodinou v Rakvicích. „Nestěžuji si. V Břeclavi jsem autem za tři čtvrtě hodiny, dřív než v centru Vídně,“ přemýšlí nahlas.
Prkýnko musí sedět

Rakousko se pro něj stalo druhým domovem, zůstává tu od pondělí do pátku. A někdy i přes víkend. Skutečných přátel ale mezi Vídeňany mnoho nenašel. „Na skleničku zajdu s někým jen výjimečně. Nesedím nikde v křesle s tlustým doutníkem, musím od rána do večera tvrdě pracovat. Kasíruji zákazníky, peču pizzu, prostě dělám, co je potřeba,“ vypráví Bartoň, podle něhož mají mnozí Češi o podnikání stále hodně zkreslené představy.
Naproti tomu zkazky o přebujelé rakouské byrokracii příliš nelžou. „Nedávno jsme tady měli například kontrolu v kuchyni. Přišla se podívat, jestli máme na jednotlivé druhy potravin prkýnka a nože v patřičné barvě, tak jak to nařizují předpisy,“ směje se.

Český přístup má ovšem zase jiná negativa. „Když sem vezmu českého kuchaře, musím ho znovu učit vařit. Vysvětlit mu, aby nešetřil přísadami ani na váze masa nebo přílohy, jak je od nás často zvyklý. S takovým přístupem by tady neobstál,“ srovnává rozdíly v obou zemích.

„Podnikám sice v Rakousku, ale možná i díky tomu zjišťuji, jaký jsem patriot. Vídeň je pěkná, ale Praha je Praha. Znamená pro mě daleko víc,“ vyznává se Bartoň, jehož snem je koupit si časem vlastní podnik. Nejlépe na české straně hranice.