„Je to až nepopsatelné, jak velká vášeň to pro mě je. Říkám si, nebudu letos péct. Třeba jenom z kila. Pak zadělám z kila, z druhého a už to jede. Najednou mám deset patnáct kilo těsta. Večer si sednu, napeču, uvařím si čaj a začnu zdobit. Pak si řeknu, že je půlnoc a mám jít spát? Ale ještě musím něco dělat, řeknu si,“ popisuje svou velkou zálibu.

Asi dvě třetiny perníků každoročně rozdá příbuzným a známým. „Výzdobu z nich perníků najdete na břeclavské poliklinice, v nemocnici či kdejaké zubařské ordinaci. Něco potom i prodám, abych měla na náklady, které jsou s výrobou spojené,“ říká žena. Jak podotýká, dělá hlavně pro radost a na Štědrý den si říká, kolik lidí svými výrobky potěšila.

A že je jich skutečně spousta? Pro představu, když zadělá z patnácti kil těsta, výsledkem je zhruba dva a půl tisíce perníků rozličných tvarů a velikostí.

K ruce má nejrůznější formičky. Koníky, zvonečky, podkovičky, prasátka, hvězdičky, rybička a mnoho dalších. Zvládla třeba i plně mobilní perníkový vlak, jehož podobu asi čtrnáct dní předem vymýšlela a rozkreslovala. „V komíně byla i vata, jako že se z něj kouří. Pak přišel vnuk a říká: Babi, máš nůž,“ usmívá se důchodkyně.

Byť má tři dcery, ani jedna prý nemá na pečení perníku čas. V jejích šlépějích tak zřejmě bude pokračovat vnučka, kterou pečení a následné zdobení sněhem, při němž je třeba velké trpělivosti, docela baví.