V botech vydlabaných z lipového dřeva a v dobovém oblečení táhne v těchto dnech deštivým Břeclavskem skupina nadšenců milujících historii. Přes lesy, pole a brody. Pěšky. Členové šermířského uskupení Ursi z Brna se vydali na letní výpravu, při níž pobaví i obyvatele vesnic, ve kterých nocují.

V pondělí překročili řeku Jihlavu u Pohořelic a zamířili do Vranovic. Odtud putují dál, do Pouzdřan, Pavlova, Horních Věstonic a v neděli zakončí svou pouť v Bulharech.

„Chceme si vyzkoušet život někdejších potulných kejklířů a rytířů, proto jsme se rozhodli podniknout společně tuhle netradiční dovolenou,” objasňuje neobvyklý nápad vedoucí skupiny Daniel Šobáň. Podnikají ji letos poprvé a impulsem prý bylo pořádání společných víkendových pobytů s vystoupeními pro děti a dospělé.

Jako před staletími

Nepřeslechnutelné bubnování s hlasitým zvaním na představení zlákalo v pondělí navečer i řadu vranovických obyvatel. Živé dobové ležení si mohli zájemci prohlédnout pěkně zblízka. V kotlíku se vařila chutná krmě, ženy opravovaly děravé košile a kalhoty a muži je zase o kus dál trhali při bitkách s meči a sekerami.

„Maminko, oni všichni spinkají,” ukazuje malý zvědavý chlapec na „zabité“ rytíře, kteří se povalovali na trávníku vranovického hřiště po dobové ukázce.

„Baví mě na tom ten adrenalin. Jeho hladina stoupá s úvahami o tom jestli budu mít po boji přeražené prsty nebo ne,” netají se jeden z aktivních bitkařů Jarek Šmarda. Občas se to prý stává. „Jsou to ale drobnější újmy na zdraví, nic vážného,” ujišťuje Šobáň.

Občanské sdružení Ursi směřuje svou činnost do období husitských válek, zhruba do první poloviny patnáctého století. „Zdrojem informací o vybavení, zvyklostech a například i oblečení tehdejších lidí jsou pro nás knihovny, internet a znalí kamarádi,” objasňuje jeden z rytířů Ondřej Hájek zvaný Chřestýš. A chválí původní přírodní materiály, z nichž lidé v době husitské šili své oblečení. Vlnu, bavlnu a len.

„Tahle blůza hřeje, i když promokne,” směje se. „A tenhle modrý plášť z celtoviny promokne až tak za tři hodiny,” sekunduje Šobáň.

A dřevěné boty? „Tyhle dřeváky jsou nejpohodlnějšími botami, jaké znám. Chodím v nich i na historické akce pořádané v zimě. Zatímco jiní mají v kožených botech promrzlé nohy, já mám v mých dřevácích teplo,” chválí si Hájek.

Bez koní, s mobilem

Jediným nedostatkem, který skupinu na cestě provází, je fakt, že nemá jediného koně. „To nevadí, máme tady dost volů,” ozývá se ze skupiny směrem k mužům, kteří v tu chvíli svírali oje vozu a táhli ho vlastními silami.

Dobrou partu si chválí všichni členové. Jedenáct mužů provází na cestě i šest žen a dívek. Ty přiznávají, že sbalit věci na takovou dovolenou není jednoduché. „Nesmíte zapomenout na meče, kuše, brnění, zbroje ani deky,” směje se Lenka Schormová zvaná Čmelda.

Vzápětí přiznává, že vzdát se na pár dní technických vymožeností a pohodlí jí vyhovuje. „Zbavím se starostí, vypnu a užívám si to,” říká.

„Je to nezvyk být zcela závislý na přírodě. Pomáhá nám si to uvědomit i tohle deštivé počasí, které nás provází. Je působivé vnímat to, jak jsme na přírodě závislí,” doplňuje ji Šobáň. Vzápětí ovšem zazvonil jednomu z rytířů mobil. Alespoň stylově – dobovou starodávnou melodií.

DAGMAR HUMPOLÍKOVÁ