Konečně! V „okně" mezi deštivými dny vyrážím na túru. Zlákala mě pětikilometrová Stezka bosou nohou mezi Valticemi a rakouským Schrattenbergem. Otevřená je druhou sezonu. Nejvyšší čas si ji prošlápnout. K výletu toho prý není mnoho potřeba. Dokonce ani boty.

Od Muzea železné opony mířím ke Kolonádě. Romantika nejromantičtější. S ostatními turisty se ale pod ní válet nemíním. Jsem tu kvůli procházce. Navíc stále obutý.

Dál mě naviguje Berti Barfuss, postavička na ukazatelích a infopanelech. Cestu kolem vinohradů doprovází kanonáda z plynových děl proti špačkům. Aha, takže ty ozobané bobulky hroznů jsou spíše prací turistů.

Ale to už jsem na zastávce číslo pět – stezka totiž začíná na rakouské straně. Písečná zmije. Boty jdou dolů. Zrnka písku mě šimrají mezi prsty, no proč ne. Škoda, že jsem si nepřibalil klobásu. Na místě je totiž i posezení a připravený gril. Tak alespoň stoupám po schodech na vyhlídku lákající na pohled do tří zemí.

Malovaný nočník

Pokračuji. Na visutém mostě se setkávám s Vítem Pařenicou. Mladý Břeclavan „šlape" naboso také poprvé. „Je to dobré, takový návrat do dětských let," říká. Na opičí atrakci balancuje marně. Projít bez přidržení se rukama, stejně jako já, nedokáže. Vzápětí mi nezbývá než se poklonit krásné ženě. Zvládla to.

Další zastávka? Citové schodiště a zhruba osmimetrová skluzavka. Pařenica ji sjíždí hned dvakrát. Jsem na řadě. Ručník pod zadek, jedu! „Na to už jsem starý," myslím si po dopadu, ale přistihuji se s úsměvem na rtech.

Hledám Bertiho. Místo šipky ukazující směr cesty se přede mnou zjevuje živý zajíc. „Ti Rakušáci si to umí zařídit," kroutím hlavou. Ušák mě nechá přiblížit se až na dva metry, pak bere do zaječích.

Přestávku si dělám v sudu. Stylový domeček má objem deset tisíc litrů a jedno vyřezané okno. Na fotku ideální.

S nedočkavostí pak spěchám za blátem. Zmínila se o něm vedoucí valtického turistického informačního centra Světlana Hanáková. „Dětem se bláto líbí nejvíc," povídá žena. Rakušané jí tvrdili, že loni prošlo stezkou jedenáct tisíc lidí. „Hlavně Češi. Někteří si cestu zopakují i druhý den," uvádí Hanáková.

Očista pod hadicí s vodou

Dostávám se na stanoviště devět. Místo smyslů. Záchody v malovaném nočníku, labyrint, kruh vůní, moudré citáty, slámový hrad, hospůdka a cesta blátem. Dobrovolně nořím nohy do… bláta? Pocit? Zvláštně příjemný. Vlhké brouzdání. Následuje nezbytná očista vodou pod hadicí.

Na trase k houbovému parkuru a paměťové cestě jde zpět směrem k českým hranicím i Břeclavan Roman Buršík s rodinou. „Chystali jsme se sem dlouho. Pro dítě je cesta na začátku moc dlouhá, ale jinak je to pro rodiny fajn," hodnotí.

O kousek dál lidé relaxují na lehátkách. Mně zbývá energie dost. Lehnu si příště.