Což o to, normu sice poslanci a senátoři schválili, ale vetovala ji sama hlava státu. Prý by to bylo zbytečné, kontraproduktivní až nebezpečné.

Přiznám se, že tomu zdůvodnění moc nerozumím. Vlastně vůbec ne. Zvláště pak, když u nás pořád platí, aspoň se tak říká, že co je psané, je dané. Mám pořád dojem, že nejdiskriminovanější skupinou obyvatel jsou v naší zemi stále ženy, nikoli třeba Romové, jak by se mohlo zdát. Ti mají svá privilegia a o nějakou rovnost ani nestojí, znamenala by pro ně povinnost vzdělávat se a pracovat, nikoli pouze natahovat ruce.

Diskriminace žen je u nás taková tichá, zažraná hluboko pod kůží, na první pohled (snad ani na druhý) neviditelná. Už jenom nahlédnutím do sněmovny či senátu zjistíme, že je třeba ve vysoké politice výrazně přemuženo. Odečteme-li „zaháčkované“ milenky a přítelkyně politiků, dobereme se v počtu žen žalostného čísla. A není to rozhodně o tom, že by byly ženy méně schopné než muži. Jsou jiné, to je pravda. Tolerantnější, obětavější, méně sebestředné, slušnější, ovládají určitou diplomacii. Ostatně za tisíce let života po boku mužů už to snad mají i v genech.

Přečetla jsem si, že zákon je psané právo, což by mohlo znamenat, že se každý na něj může kdykoli odvolat. Že by možná právě proto?
Není možné si nevšimnout, že se poslední dobou za každým šlendriánem či nespravedlností, které vyplavou na povrch, ozývá rezignované povzdechnutí: Taková je doba. Nemohu souhlasit, není. Doba je jenom doba a jaká je, za to si můžeme bohužel sami.

S tím zákonem je to podobné jako s vlajkou Evropské unie, kterou odmítá prezident republiky vyvěsit na Hrad. Kdyby si vydupal pro sebe místo růžového prostěradla třeba modré, bylo by to v pořádku. Ale pokud jako hlava státu odmítne podepsat antidiskriminační zákon? Vyvěsit vlajku společenství jehož jsme dobrovolným členem?

Ale už tomu možná rozumím. Pořád bude někdo strkat nos do našeho výsostného bahna! Žalobcem stran nepřijatého zákona byla totiž Evropská komise.

VĚRA FOJTOVÁ. Autorka je spisovatelka