Jako jeden z mála verbířů není Popela už třináct let členem žádného souboru. „Není to samozřejmě úplná výjimka, ale nás nesouborových je určitě méně. Do šestnácti jsem byl členem Národopisného souboru Pálava v Mikulově, kde jsem i začínal. Co se týče přípravy na verbuňk, je to možná trochu lepší. Příprava je individuálnější a člověk se více zaměřuje na slovácký verbuňk, což v souboru není. Tam se zkoušejí tance z nejrůznějších podoblastí," říká Popela, jenž byl ve strážnickém finále poprvé v roce 2005.

Pravidelně piluje zejména zpěv. „Každá píseň je jinak náročná, ale důležitá je čistota zpěvu. Důležité je i dodržet styl verbuňku, který je regionální. No a nesmí chybět ani trocha štěstí," usmívá se verbíř, který své vítězství oslaví dvakrát. Poprvé hned v sobotu ve Strážnici a podruhé doma s rodinou.

Tančit začal ve třinácti letech, kdy působil jako houslista cimbálové muziky. S muzikou doprovázel soubor Palavánek, kde se s verbuňkem poprvé setkal. „Tehdy mě to chytlo a od té doby verbuji. Vzory mi byli verbíři z Podluží, jmenovitě Štěpán Hubačka, Karel Čapka nebo předseda poroty Rudolf Tuček. Ty jsem se snažil sledovat a učil se od nich," popisuje Popela.

Pocity vítěze při vstupu na pódium jsou podle jeho slov každý rok jiné a každý rok krásné. „Z počátku je hrozně velká tréma, protože člověk se soustředí na dav lidí, který tu je. Nicméně jak chytnu první tón, už se uvolním a snažím se o takový výkon, který si užijí diváci i já. Pak ale nastává ten dobrý pocit po tanci a skvělý po soutěži. Užívám si to a je to pro mě veliký zážitek. Verbuňk je pro mě velkým uvolněním a relaxem," svěřuje se tanečník, který se na soutěž připravuje zhruba dva měsíce předem. „I přes rok je však potřeba trénovat kondičku. Je důležité trénink sladit časově," říká muž, který pracuje na anesteziologicko-resuscitační klinice v Brně.